Gaby Sylvia (1920 - 1980)

Ve čtyřicátých letech 20. století byla francouzská herečka Gaby Sylvia oblíbenou představitelkou velkých dívčích rolí, a i když její popularita později poklesla, až do vyššího věku se příležitostně objevovala ve filmu i televizi. Její vlastní jméno byla Gabriella Zignani a narodila se v Itálii na jadranském pobřeží ve městě Cesena, již v době jejího dětství ale rodina přesídlila do Francie. Od útlého věku měla Gaby Sylvia touhu stát se herečkou a v polovině třicátých let odešla do Paříže, kde začala studovat herectví.

I po válce dělila Gaby Sylvia svůj umělecký život mezi divadlo a film, jako činoherečka excelovala například na jevištích Théâtre des Ambassadeurs, později v moderním i klasickém repertoáru vystřídala několik dalších pařížských divadel. Hlavně po válce ale kulminovala její kariéra filmové herečky, ve velmi úspěšných snímcích byla titulní hrdinkou (OSUDOVÁ ŽENA – La femme fatale, 1945), případně láskou titulních hrdinů (KAPITÁN BLOMET – Le capitaine Blomet, 1947). Do hlavních rolí svých prvních úspěšných filmů ji angažoval také později slavný režisér André Hunebelle (BLÁZNIVÉ ŘEMESLO – Métier de fous, 1948; MISE V TANGERU – Mission à Tanger, 1949).

Na přelomu 40. a 50. let dostala několik středně velkých rolí od komerčně úspěšného režiséra Gillese Grangiera (SLAMĚNÝ MILENEC – L’amant de paille, 1950), dvě výrazné vedlejší role (a obě s křestním jménem Hélene) hrála ve filmech feministicky založené režisérky Jacqueline Audry (ŠPATNÉ ZNÁMOSTI – Les mauvaises rencontres, 1955; JE TO ADAMOVA CHYBA – C’est la faute d’Adam, 1958), několikrát se tehdy před kamerou setkala i se začínajícím Louisem de Funèsem (S VYLOUČENÍM VEŘEJNOSTI – Huis clos, 1954; režie opět Jacqueline Audry). Během padesátých let se ale její kariéra před kamerou dostala do útlumu, naopak v divadle nadále slavila úspěchy, hrála například i pod režijním vedením slavného Jeana Vilara v Théâtre National Populaire v Hugově hře Ruy Blas (1954).

Kromě divadla a filmu ji koncem padesátých let začala ke spolupráci zvát i televize, za připomenutí stojí již velmi staré, ale díky hereckému obsazení dodnes známé televizní zpracování Dumasova románu TŘI MUŠKETÝŘI (Les trois mousquetaires, 1959), kde hrála Milady de Winter. Později hrála v několika seriálech, s filmovou kamerou byla ale konfrontována stále v řidších intervalech. Znovu s André Hunebellem natočila průměrnou komedii DEJTE SI POZOR, MÉ DÁMY (Méfiez-vous, mesdames, 1963), po delší přestávce se pak objevila v komedii ZÁLETNÍK 2 (Nous irons tous au paradis, 1977) režiséra Yvese Roberta. Tehdy se také uzavřela její divadelní kariéra, naposledy vystoupila v roce 1977 v Sartrově hře S vyloučením veřejnosti, v níž poprvé hrála již v roce 1944 (a také v její výše zmíněné filmové adaptaci).