Jean Wiener (1896 - 1982)

Francouzský skladatel a pianista Jean Wiener napsal hudbu k více než osmdesáti celovečerním filmům, jeho tvorba ale zasahovala do mnoha dalších sfér. Pocházel z Paříže a od dětství hrál na klavír, později vystudoval obor skladba na pařížské konzervatoři. Zhruba od konce první světové války se Wiener začal uplatňovat jako skladatel, ale především pianista, hrál nejen v barech a kavárnách, ale zúčastnil se i prestižnějších koncertních programů.

Hned od počátku své tvorby pro film měl Wiener štěstí na slavné režiséry, jejichž filmy i z předválečného období jsou dodnes známé, tím pádem i Wienerova hudba k nim. Spolupracoval například s Jeanem Renoirem (NA DNĚ – Les bas fonds, 1936) nebo Marcelem L´Herbierem (NOCI V PLAMENECH – Nuits de feu, 1937), nejčastěji jej ke spolupráci zval Julien Duvivier (PEVNOST ZTRACENÝCH – La bandera, 1934; MARIA CHAPDELAINE, 1934; VĚČNÝ NEPŘÍTEL – Untel père et fils, 1940). Wienerova hudba se vyznačuje užitím klasických postupů s jazzovými prvky oživenými navíc francouzskou lehkostí.

Zatímco Clément Doucet po válce upadl v zapomnění a zemřel krátce poté, pro Wienera teprve nyní začala doba největšího vytížení a skládal hudbu k několika filmům ročně. Komponoval také pro tvůrce krátkých filmů a dokumentů, později rozšířil své aktivity také na televizní tvorbu. Z jeho poválečné práce stojí za zmínku hudební doprovod k adaptacím osvědčených literárních děl nebo historickým filmům (KAPITÁN – Le capitain, 1945; OTEC GORIOT – Le père Goriot, 1945; HRABĚ MONTE CHRISTO – Le comte de Monte Christo, 1955 – všechny tři filmy v režii Roberta Vernaye). Znovu skládal pro Juliena Duviviera (PANIKA – Panique, 1947; ČAS VRAHŮ - Voici le temps des assassins, 1955; POD POKLIČKOU – Pot-bouille, 1957), z dalších četnějších spoluprací připomeňme jména režisérů Louise Daquina nebo Jacquese Beckera.

V šedesátých letech dostal Wiener příležitost komponovat pro umělecky významné režiséry jako byl například Robert Bresson (A CO DÁL, BALTAZARE? – Au hasard, Balthazar, 1965; NĚŽNÁ – Une femme douce, 1968), navázal kontakty i s tvůrci nové vlny. V epizodních rolích – vesměs hudebníků – se Jean Wiener v několika filmech objevil i před kamerou. Jeho poslední prací byla hudba k dramatu ZLOČIN Z LÁSKY (Le crime d’amour, 1982).