Sergio Tofano (1886 - 1973)

Sergio Tofano je dodnes považován za jednu z nejvýznamnějších osobností italského divadla 20. století, proslul také jako karikaturista, spisovatel, výraznou stopu po sobě zanechal také v podobě šedesáti filmových rolí, závěru jeho dlouholeté umělecké kariéry dominovala práce pro televizi. Byl rodákem z Říma a pocházel z rodiny soudce. Na přání svého otce studoval práva na univerzitě v Římě, ale již tehdy se začal prosazovat jako kreslíř a karikaturista, souběžně navštěvoval kurzy rétoriky na prestižní hudební škole Accademia nacionale di Santa Cecilia. Nakonec dokončil i vzdělání na římské univerzitě, i když jej akademický senát dvakrát nechtěl připustit k obhajobě titulu kvůli použití humorných citátů a rčení v diplomové práci.

Pověst univerzálního umělce potvrzoval Tofano i na divadelních jevištích, bravurně interpretoval velké postavy v osvědčené domácí klasice i světové moderně. V letech 1913-1923 působil v divadelní společnosti Virgilia Talliho, později byl i principálem vlastního souboru (Tofano-Almirante-Rissone, 1927-1930). Z jeho nejslavnějších výstupů na jevišti připomeňme titulní roli v Romainsově hře Doktor Knock (1925). Ze známých osobností, v jejichž dílech Tofano prezentoval své herectví, připomeňme jména jako Shakespeare, Molière nebo Pirandello.

Jako řada divadelních herců, v jejichž jevištním mistrovství dominoval verbální projev, tak i Sergio Tofano se k práci před kamerou dostal až ve zvukovém filmu. Již v roce 1916 sice natočil dva němé filmy, ale až ve třicátých letech se stal vyhledávaným představitelem středně velkých rolí ve filmech různých žánrů. Režisér Goffredo Alessandrini mu poskytl roli domovníka v úspěšné komedii SEKRETÁŘKA (La segretaria privata, 1931), o něco později úlohu jednoho z profesorů v romantické veselohře DRUHÁ B (Seconda B, 1934). Větší příležitosti mu poskytli režiséři Mario Bonnard (JEANNE DORÉ, 1938) nebo Amleto Palermi (SYNOVÉ MARKÝZE LUCERY – I figli del marchese Lucera, 1939).

Nejvíce vytíženým filmovým hercem byl Sergio Tofano v letech druhé světové války, kdy točil i několikrát ročně, v žánru tzv. bílých telefonů střídal role šlechticů, majordomů nebo právníků (BYLO NÁS SEDM SESTER – Eravamo sette sorelle, 1939; KDYBYCH BYL UPŘÍMNÝ – Se io fossi onesto, 1942; PŘÍTEL MÉ ŽENY – Il fidanzato di mia moglie, 1943).  Tehdy si také vyzkoušel pozici filmového režiséra při realizaci vlastních starších námětů (POPELKA A PAN BONAVENTURA – Cenerentola e il signor Bonaventura, 1942; GIAN BURRASCA, 1943).