Satyajit Ray (1921 - 1992)

Pokud bychom chtěli nějak stručně charakterizovat Satjádžita Ráje jako tvůrce, šlo by jej označit za Rabíndranátha Thákura filmu. Je skutečně až s podivem, jak moc jeho filmy připomínají Thákurovy povídky a romány a jak navozují jim podobnou atmosféru, atmosféru humanismu, lásky k člověku, vnímání jeho utrpení i radostí. Je to Indií, je to Bengálskem? Je to tím, že Rájova rodina se znala s Thákurovou? Těžko říct, ale jiní tvůrci z Bengálska (a nemluvě o zbytku Indie) se touto chrakteristikou tak výrazně nevyznačují.

Ráj působil jako asistent u Renoirovo natáčení Řeky, také na něj mělo rozhodující vliv shlédnutí de Sicovo Zlodějů kol. A zejména jeho první filmi jsou opravdu takovým indickým neorealismem, za všechny je třeba jmenovat Apuovu trilogii - Pather Panchali (Žalozpěv stezky), Aporajito (Nezdolný) a Apu sansar (Hlas krve) - příběh života chudého chlapce, jeho dospívání a nesnadné dospělosti . A také Jalsaghar (Hudební místnost), strhující drama starého aristokrata, který nechce přijmout změny společnosti.

Ráj většinou točil filmy ze současnosti nebo z nedávné historie, vynikají mezi nimi Mahanagar (Velké město) o nelehké emancipační snaze ženy, manželky, která si chce najít práci, dále Charulata (Osamělá žena), o citovém soužení manželky politického komentárora nebo také Aranyer Din Ratri (Indické prázdniny) o čtyřech studentech trávících volno na indickém venkově. Tento film zajímavě reflektuje atmosféru 60.let a její promítnutí do Indie.

Zvláštní kapitolou jsou Rájovy filmy pro děti. Točil je velmi rád a takové Goopy gyne Bagha byne (Dobrodružství Goopyho a Baghy) nebo Sonar Kella (Zlatá pevnost) jsou naprosto originální, zábavné a filmařsky na vysoké úrovni.