Jean Debucourt (1894 - 1958)   † 64 let

Herec Jean Debucourt patřil k významným francouzským charakterním hercům, jeho jméno bylo dlouhodobě spojeno s nejslavnějším francouzským divadlem Comédie Fraçaise, na svém kontě má také více než sto filmových rolí. Jeho otcem byl údajně významný divadelní herec a režisér Charles Le Bargy (1858-1936), tato informace ale zůstává neověřená. Faktem je, že se narodil svobodné matce jako Jean Étienne Pelisse a jméno Debucourt přijal až po jejím pozdějším sňatku. Ve dvaceti letech začal studovat herectví na pařížské konzervatoři, studium ale nedokončil, začal vystupovat v populárním divadle Théâtre d'Odéon a brzy sklízel úspěchy v lidovém repertoáru.

Jako osvědčený herec s perfektním verbálním projevem Debucourt bez problémů ustál nástup zvukového filmu a ve třicátých letech začal být hojně vyhledávaným filmovým hercem. Díky předčasně zestárlé a nepříliš pohledné tváři jej minuly postavy milovníků, o to více nacházel uplatnění ve výrazných vedlejších rolích, často se záporným charakterem. Podobně jako Maurice Escande nebo Aimé Clariond hrál nezřídka muže z vyšších společenských kruhů. Do zvukové éry vstoupil postavou kapitána Hellera, otce hlavní hrdinky, ve filmu JEDEN VEČER NA FRONTĚ (Un soir, au front, 1931). Z jeho dalších postav uveďme markýze de Presles v umělecky ambiciózním, ale málo úspěšném filmu Marcela Pagnola ZEŤ PANA POIRIERA (Le gendre de Monsieur Poirier, 1933). V několika dalších historických filmech ztvárnil skutečné nebo fiktivní postavy, jako předseda vlády Taaffe se představil ve filmu MAYERLING (1936); právě na tomto příkladu lze doložit Debucourtovo obsazování do úloh výrazně starších mužů, protože při natáčení filmu byl výrazně mladší než ztvárněná historická postava v době, v níž se příběh odehrával. Mezi jmény režisérů, s nimiž Debucourt pracoval, můžeme zaznamenat největší legendy francouzské kinematografie jako byli Abel Gance, Jean Cocteau, Anatole Litvak nebo Max Ophüls.

V roce 1937 byl Jean Debucourt angažován do divadla Comédie Française a na jeho jevišti setrval deset let, i v následujících letech zde ale vystupoval pohostinsky. Na scéně nejslavnějšího francouzského divadla odehrál přes padesát velkých rolí, převážně ve francouzské klasice (Moliere, Rostand, Beaumarchais, Corneille), často ale vystupoval i ve hrách Williama Shakespeara (Othello, Jak se vám líbí, Antonius a Kleopatra). V průběhu 40. let se v divadle prosadil i jako režisér. Zatímco po celá třicátá léta hrál ve filmech převážně záporné postavy, teprve následující roky mu nabídly i pestřejší charakterové odstíny a režiséři jej začali obsazovat do rolí s vlídnějším vyzněním – například Napoleon III. v historické romanci DOPISY Z LÁSKY (Lettres d'amour, 1942). Z umělecky hodnotnějších filmů se sluší připomenout zdařilý debut Jacquese Beckera POSLEDNÍ TRUMF (Derniet atout, 1942).

Po válce hrál Debucourt v několika ambiciózních adaptacích slavných literárních předloh jako IDIOT (L'idiot, 1946) nebo ROGER LA HONTE (1946). Opět v roli aristokrata se objevil také v prvním francouzském oscarovém filmu PAN VINCENT (Monsieur Vincent, 1947), o rok později se již potřetí vrátil k tématu mayerlingské tragédie a znovu v jiné roli, tentokrát jako císař František Josef (TAJEMSTVÍ MAYERLINGU – Le secret de Mayerling, 1948). Jako jeden ze soudců pak zaujal v mezinárodně úspěšném justičním dramatu SPRAVEDLNOSTI JE UČINĚNO ZADOST (Justice est faite, 1950). I v dalších letech střídal ve filmu historické osobnosti, vysoce postavené muže, galerii postav rozšířil o policejní důstojníky. Jeho filmografie po roce 1945 zahrnuje bezmála sedmdesát titulů a dobové recenze jej kritizovaly za příliš rutinní přístup a stále stejné role. Taková výtka ovšem patřila spíše režisérům, kteří Debucourta pro podobný typ rolí stále vyhledávali.