František Kovářík (1886 - 1984)

– „Marečku, podejte mi pero!“ – „Já jsem Tuček, pane profesore!“ – „... Děkuji Vám, Marečku.“

Opět se vrátil do vlasti. Odešel k ochotníkům, u kterých hrál v letech 1908 – 1913 (J. Tuttr, V. Choděra, M. Procházková – Malá, A. Marek, J. Blažek či J. Hodr). Přesídlil do Prahy a hrál v kamenných divadlech Deklarace (1912) a Švandově divadle (1913 – 1915). Poté se za války vrátil do Plzně a pracoval jako soustružník ve Škodových závodech a hrál pohostinsky v plzeňském Městském divadle (1915 – 1918). V letech 1918 až 1920 brouzdal po Čechách s loutkovým divadlem se čtyřmi loutkami. Nakonec zakotvil ve Vinohradském divadle (1920 – 1959), z něhož odešel do penze. V letech 1945 až 1947 však hrál v Činohře 5. května a zájezdové skupiny Jindřicha Plachty. Byl rovněž uměleckým šéfem scény vinohradského divadla Pražského divadla pro mládež (1947 – 1949).

Jeho drobná postava a milá venkovská tvář ho předurčovala rolí různých dědečků, strejčků, blázínků a podobných charakterů. Jeho hřejivé lidský projev, životní zkušenost, milý humor, jímavá mimika, nezapomenutelná dikce a hlas, pochopení všech charakterů se odráželo v jeho realistickém ztvárňování postavy. Nikdy na divadle (a ani ve filmu) nevytvořil velikou nebo titulní roli, ale ve svých malých postavách a postavičkách dokázal na sebe strhnout celou pozornost („Lucerna“, „Naši furianti“, „Na dně“, „Divoká kachna“, „Maryša“ nebo „Věc Makropulos“).

Bohužel se Kováříkův filmový debut v komedii PAN PROFESOR, NEPŘÍTEL ŽEN (1913), kde si zahrál holiče, nedochoval. V němém období vytvořil ještě role Janotova přítele v melodramatu NEZNÁMÉ MATKY (1921), zlatníka ve snímku ZLATÝ KLÍČEK (1922), zahrál si v komedii PROČ SE NESMĚJEŠ (1922), zlého lichváře v OKOVECH (1925), tuláka a hráče karet v Hlavatého ROMÁNU HLOUPÉHO HONZY (1926), Kicolera v MODCHE A REZI (1926) a souseda ve Speergerově dramatu BLUDNÉ DUŠE (1926). Němý film však nemohl vůbec využít Kovaříkův největší herecký um – hlasový a mluvený projev, který ale dokonale využil až film zvukový.