Léa Pool 73 let

Švýcarská rodačka Léa Pool se do širšího povědomí poprvé dostala svým filmem ANNE TRISTER (1986), jehož projekce zahajovala 36. ročník Berlinale. Lehce experimentální film tematizuje hledání identity mladé výtvarnice Anne, která se vyrovnává se svou židovskou minulostí, samotou a tvůrčí krizí.

Léa Pool je i kvůli své lesbické orientaci zahrnována do žánru "queer cinema", jakkoliv toto označení dostala až ex post. Pravdou je, že se tematika ženských vztahů objevuje ve většině jejích filmů. Je tomu tak i v dosud zřejmě nejúspěšnějším filmu EMPORTE MOI (1999), za který získala nominaci na Zlatého medvěda na 49. ročníku Berlinale i řadu dalších nominací a ocenění po celém světě. Ve filmu zazářila mladičká hvězda Karine Vanasse, coby dívka Hanna, žijící v problematické rodině židovského básníka a depresivní matky. Hanna hledá svoje místo v životě, musí se vyrovnávat se složitým vztahem k oběma rodičům i s probouzející se sexualitou. Pool zde také nepřímo vyznává poctu francouzské nové vlně, především Godardově Vivre sa vie.

Filmem LOST AND DELIRIOUS (2001), který ocenila třeba Kanadská asociace filmařů, se Pool přiblížila filmovému mainstreamu (narozdíl od ostatních snímků je anglickojazyčný). Film je žánrovým "středoškolským" dramatem situovaným na dívčí školu. Rezignaci na práci s filmovým jazykem přinesl i následující žánrový snímek spíše pro mladší publikum THE BLUE BUTTERFLY (2004) - dojemný příběh založený na skutečné události o umírajícím chlapci, jehož snem je spatřit vzácný druh motýla, v němž není o černý humor pro děti ani o zázraky nouze.

Zatím posledním celovečerním filmem je LA DERNIÉRE FUGUE (2010), kde Jacques Godin výborně ztvárnil starého muže postiženého Parkinsonovou chorobou, leč kvalita filmu se (i kvůli špatnému scénáři) pohybuje na hraně průměru. Lea Pool se režisérsky podílela i na dokumentárním filmu PINK RIBBONS, INC. (2011), který cílí na firmy zneužívající kampaně proti rakovině prsu.