Enrico Montesano 78 let

Enrico Montesano je italský herec, režísér, scénárista, producent i hudebník, který se narodil v Římě 7. června 1945, tedy již do osvobozené Itálie. Enrico pochází z umělecké rodiny. Již jeho pradědeček Michele se svým bratrem Achillem, založili v Římě operetní společnost „Compagnia di operette“. Enricův dědeček, byl zase známý dirigent a křestní jméno dostal Enrico právě po něm. Rovněž babička Enrica, Castagnetta, se provadala do rodiny Barbetti, kteří také měli operetní společnost. Svůj umělecký debut zažil Enrico v roce 1966, když s humoristou Vittorio Metzem vystupoval jako imitátor v „Piccolo Teatro“ v komedii HUMOR NERO. Imitoval herce jako, Aldo Fabrizi, Totò, či Fred Buongusto. V divadelní sezóně 67/68, pak začal ve spolupráci s dvojicí Leo Mancini a Maurizio Costanzo, svou kariéru v Puff kabaretu v Trastevere. V dráze divadelní pak úspěšně pokračoval v „Bagaglinu”, kde byl pravidelným hostem s Gabriellou Ferri v show TIETTE LA CICA. Profesionálně se Enrico zlepšoval rok od roku a vybudoval si své přední místo v italském showbyznysu, zejména díky roli Rugantina ve stejnojmenné hře. V této hře vystupoval s Alidou Chelli a Aldem Fabrizim úspěšně v letech 1978 a 1979 v „Teatro Sistina“. Roli Rugantina převzal Enrico po Ninu Manfredim. V letech 1986 až 1989, pak skončil velkým divadelním úspěchem komediální muzikál SE IL TEMPO FOSSE UN GAMBERO, kde hrál Enrico hlavní roli Maxe a představení byla vždy vyprodána. Kasovní rekordy pak přicházejí v sezóně 1999/2000, díky hře E MENO MALE CHE C’E’ MARIA a v sezónách 2001 až 2003 díky hře  MALGRADO TUTTO BEATI V. Enricův hlas je možno také slyšet v rádiu, jako například v pořadech GRAN VARIETA, FELICE ALLEGRIA či nejnověji HO FATTO SPREAD (2012). Televizních rolí a vystoupení má na svém kontě Enrico také velkou řádku. Připomenout se sluší alespoň rok 1977, kdy byl spoluautorem textů s Ferrucciem Fantonem a úspěšně nastartovali nový druh televizní zábavy. Pořad QUANTUNQUE IO se odprostil od klasického velkého orchestru a baletu a vsadil na krátké gagy, politickou satiru a jednoduché znaky. Za toto varieté uváděné na RAI 2, přišlo také ocenění TV Montreux. Tento nový druh zábavy pak převažoval v osmdesátých letech a dal vzniknout „Nové komedii“ (Nuovi comici). Televizní role ztvárnil například v roce 1985 v seriálu SOGNI E BISOGNI (role Amedea Zampettiho), či role Giorgia Stefaniho v televizním filmu IL MONDO E MERAVIGLIOSO (2005). Na televizní obrazovce se Enrico uvedl také jako skvělý moderátor, který nejen uváděl, ale i zpíval. Jeho popularita se projevila zejména roku 1988, kdy on a Anna Oxa při uvádění pořadu FANTASTICO, dosáhli na rekord, který je dodnes nepřekonán. Součástí pořadu byla italská loterie a rekord prodaných losů, má hodnotu 38 000 000 kusů. Jako režisér se v televizní tvorbě objevil v letech 1995 a 1996 v seriálech, ve kterých zároveň hrál a je i autorem scénářů. Jednalo se o komedie PAZZA FAMIGLIA a PAZZA FAMIGLIA 2. Jako zpěvák má Enrico za sebou asi jedenáct singlů a pět dlouhohrajích desek (vše z období let 1972 až 1988). Konečně se dostáváme také k filmové kariéře Enrica, která je z uvedených oblastí nejbohatší. Enrico je představitelem zejména italské komedie a jeho spolupráce je spjata s režiséry jako Steno, Bruno Corbucci či Ponzi. Ciccio Ingrassi a Franco Franchi byli hned prvními partnery při filmovém debutu Enrica v komediálním muzikálu NEL SOLE (1967). V komediích se pohyboval Enrico od počátku filmové kariéry a tak stihl v roce 1967 ještě jednu komedii s Ingrassiou a Franchim, STASERA MI BUTTO (role Enrica). Poté přicházely již role jedna za druhou. Uveďme komedii IO NON PROTESTO, IO AMO (role Domenica) v roce 1967. I u nás vydané povídkové komedie TŘI TYGŘI PROTI TŘEM TYGRŮM (1977) a JÁ JSEM TYGR, TY JSI TYGR, ON JE TYGR (1978), kde hrál Enrico jako Oscar Bertoletti a Roberto Micozzi, po boku dalších dvou velkých komiků Renata Pozzetta a Paola Villaggia, jsou také velmi známé. Svůj komediální talent předvedl Enrico v Corbucciho BOCCACCIU (1972), v roce 1982 jako zdravotní sestřička Mario v komedii IL PARAMEDICO (SESTŘIČKA V KALHOTÁCH), roku 1988 hrál Bartolomea Moscu v komedii IL VOLPONE (LIŠÁK), kde se v jedné ze svých prvních rolí objevila italská kráska Sabrina Ferilli . Jako Tommaso De Angelis hrál Enrico v roce 2010 v komedii TUTTO L´AMORE DEL MONDO. Jednou z nejvýraznějších rolí byl určitě Caleb v komedii IL LADRONE, kde mu sekundovala jako Deborah, Edwige Fenech. Výtečně si vedl také jako Annibale Sareceni ve Stenově komedii MI FACCIA CAUSA roku 1984 a ve stejný rok, si s Carlo Verdonem „vystřihli“ v režii Verdoneho povedenou dvojici policistů ve snímku I DUE CARABINIERI. Díky svému komediálnímu talentu a své píli, byl Enrico v roce 1984 nominován na Stříbrnou stuhu (cena italského národního svazu filmových novinářů) za hlavní roli Oscara, v komedii SOTTO…SOTTO…STRAPAZZATO DA ANOMALA PASSIONE. Stříbrnou stuhu, pak obdržel o dva roky později jako nejlepší začínající režisér, za snímek A ME MI PIACE (1985). V tomto filmu hrál i hlavní roli Artura Bonanniho. Významnou cenu italského filmu David di Donatello Awards, obdržel Enrico hned čtyřikrát. Dvakrát to byla cena „Special David“, poprvé roku 1977, podruhé v roce 1980 za herecké výkony v komediích IL LADRONE (1980), ARAGOSTA A COLAZIONE (1979) a QUA LA MANO (1980). Cenu „David“ získal v roce 1986 za režii snímku A ME MI PIACE a bylo to tedy již druhé ocenění této režie. V roce 1991 pak získal cenu „Alitalia Award“.  Mimo tyto ocenění obdržel Enrico v roce 2010 cenu „Capri Legend Award“. Tuto cenu získal ve stejný rok také Dario Argento. Mimo umění je Enrico také aktivní v politice. Je zaměřen levicově a byl členem postkomunistické strany PDS (Partito Democratico della Sinistra).Za tuto stranu byl radním v Římě v letech 1993 až 1995 a poslanec Evropského parlamentu v letech 1994 až 1996. V roce 2009 nastoupil do liberálního hnutí (Movimento Libertario). Enrico má s bývalou dlouholetou přítelkyní Marinou Spadaro syna Mattia. Další tři potomky Tommase, Olivera a Lavinii má s první manželkou Tamarou Moltrasio. Druhou ženou, kterou si vzal v roce 1992 a jsou spolu dosud, je Teresa Trisorio a mají spolu dva syny, Marca Valeria a Michela Enrica. Za svůj největší umělecký úspěch považuje Enrico show BRAVO. Svoji budoucnost vidí Enrico momentálně jen v divadle a jeho snem je napsat román. Enrico je vášnivý fanoušek fotbalového klubu Lazio Řím.V jednom z rozhovorů odpovídal Enrico na otázky svého postoje k sedmi smrtelným hříchům.Pýcha: Absolutně ne! Já nejsem vůbec hrdý.Lakomství: Lakomý také nejsem.Závist: Závidím příliš málo.Hněv: Někdy je hněv nezbytný.Smilstvo: Zdravý chtíč, to ano.Nestřídmost: Střední cesta.Lenost: V určitých dnech, v určitých časech, jsem lenivý. Až dojde lenivost vrcholu, pak moudrý muž odejde do důchodu.