Jiřina Šejbalová (1905 - 1981)

Výrazná herečka s charakteristickým hlasem pocházela z úřednické, ale umělecky založené rodiny. Jeden dědeček měl sochařskou dílnu, druhý byl operním korepetitorem a ve volném čase skládal písničky. Tatínek studoval mnichovskou malířskou akademii a hrál na několik hudebních nástrojů. A maminka vynikala dobrým sopránem. Mladá Jiřina od dětství ráda zpívala a projevovala herecký talent. Cesta na konzervatoř jí byla pochopitelně v takové rodině otevřená.

Herecký růst Jiřiny Šejbalové byl sice pozvolný, ale u filmového diváka muselo dojít k dojmu obrovského růstu této herečky. Zatímco v předválečném filmu byla Šejbalová ovlivněna Frejkovou avantgardou a vytvářela postavy co nejprostěji a nejrealističtěji, v poválečném filmu a v období 50. let vynikla hned v několika filmových rolí stárnoucích žen, k jejichž tvorbě přistupovala již jinak. Šejbalová ve zralém věku vytvářela tragické postavy žen, ze kterých šel divákům mráz po zádech. Podstata změny spočívala v tom, že Šejbalová vytvářela postavy svých tragických hrdinek sice opět nekomplikovaně a soustředěně na podstatné rysy postavy, ale tentokrát podtrhovala charaktery postav značnou přímostí a neváhala dokonce u každé postavy záměrně vyzdvihnout právě odpudivé charakterové rysy a tím docílit větší sugestivnosti.

Film nabídnul Jiřině Šejbalové spoustu krásných a rolí. Začalo to však neslavně. První roli dostala Šejbalová v němém, velmi nenáročném a dnes již nedochovaném filmu HANKA A JINDRA z roku 1929. Ve třicátých letech hrála ve spoustě filmů role mladých, krásných, ale většinou povrchních žen. Jmenujme Helenu Titěrovou v komedii SŇATKOVÁ KANCELÁŘ, Evu Plužnou v ROZVODU PANÍ EVY, přelétavou Mílu v KVOČNĚ, nevěrnou manželku Františka Smolíka Žofku Tříškovou v komedii CECH PANEN KUTNOHORSKÝCH, nebo hraběnku Angelyovou v MASKOVANÉ MILENCE.

Po osmileté přestávce se v roce 1948 k filmu vrátila rolí hostinské Boženky Tatrmužové v komedii HOSTINEC U KAMENNÉHO STOLU. Po pár nevýrazných rolích v první polovině padesátých let se Šejbalová v roce 1957 dočkala patrně své životní filmové role v dramatu režiséra Jiřího Weisse a spisovatelky Jarmily Glazarové VLČÍ JÁMA. Byla to role stárnoucí a zlé Kláry, ženy starosty Rýdla (Miroslav Doležal), který se zamiluje do jejich schovanky Jany (Jana Brejchová). Když pomineme, jaký úspěch měla role u diváků, sama Šejbalová měla tuto roli velmi ráda. Vytvořila postavu sice zlé maloměšťačky, která si však zaslouží divákovo zamyšlení, pochopení a politování. Přestože byla Šejbalová na MFF v Benátkách v roce 1958 nejvýraznější favoritkou na hlavní cenu za herecký výkon, o jediný hlas ji nakonec porazila Sophia Lorenová s filmem ČERNÁ ORCHIDEJ. Sám ředitel festivalu byl z toho zarmoucený a proto udělil Šejbalové speciální cenu (zvláštní medaile Biennale za herecký výkon).