Harry Langdon (1884 - 1944)

Harry Langdon začínal jako divadelní komik v amerických vaudevillových společnostech. Až jako bezmála čtyřicetiletý se dostal k filmu a začal natáčet u Macka Sennetta krátké dvoudílné grotesky, kterými se záhy proslavil. Do roku 1926 jich natočil 21 a mezi nejlepší patří POZOR! VYLETÍ PTÁČEK! (Smile Please, 1924), kde se jako fotograf potýká se zlobivým chlapcem, LUCK O THE FOOLISH (1924), kde se omylem zaplete s nebezpečnými zločinci, BÁZLIVÝ METAŘ (Feet of Mud, 1924), THE FIRST HUNDRED YEARS (1924), kde jeho pokojnou domácnost sužují tajemné události a zločinci, HARRY VOJÁKEM (All Night Long, 1924), kde se ocitá v bojištích první světové války, nebo POKAŽENÁ SVATBA (His Marriage Wow, 1925). Na svých krátkých filmech často spolupracoval s režisérem Harrym Edwardsem, scénáristou Arthurem Ripleyem a také se začínajícím scénáristou a režisérem Frankem Caprou. Po vzoru ostatních velkých komiků začal točit také celovečerní filmy, prvním byl HIS FIRST FLAME (1927).

Svými filmy sklidil velký úspěch a když byl na vrcholu, rozhodl se natáčet celovečerní komedie, které si bude sám psát, režírovat i produkovat. Film ŠLAPY ŠLAPY ŠLAP (Tramp, Tramp, Tramp, 1926) byl ještě úspěšný, ale s každým dalším se kvalita snižovala. Po dalších dvou filmech SILÁK LANGDON (Strong Man, 1926) a VŠE PRO MILENKU (Long Pants, 1927) navíc propustil jejich režiséra Capru, který byl důležitým strůjcem jeho úspěchu. Langdon zřejmě přecenil své síly a sám nedokázal využít možností svého naivního hrdiny, což způsobilo jeho rychlý pád. Příčinou neúspěchu byla možná též přesycenost publika jeho dětskou postavou. Nástup zvuku Langdona, jehož síla tkvěla především v pantomimě, definitivně odstavil na druhou kolej a objevoval se již jen v epizodních rolích komických postaviček. Spolupracoval také jako gagman na filmech Laurela a Hardyho a v roce 1939 si s Oliverem Hardym zahrál namísto Stana Laurela ve filmu ZENOBIA (1939).

Přestože tento „nejlunatičtější z němých komiků“ začínal u filmu ze všech nejpozději, bývá řazen na čtvrté místo mezi velikány němé komedie, hned za Chaplina, Keatona a Lloyda. Bohužel je z nich dnes nejméně známý a neprávem téměř zapomenutý. Na závěr citujme ještě jednou Karla Čáslavského: „Jeho komedie byly něžné jako on sám. Na co jiní komici potřebovali rozmáchlá gesta, to Langdon často dokázal pouhým povytažením obočí nebo mrknutím oka.“