Valentina Thielová (1933 - 2022)   † 89 let

Poznala rub a líc filmové kariéry, ale naučila se spoléhat sama na sebe, jak v soukromém životě, tak v herectví. Jako většina dětí v raném věku má svoje sny a ideály, tak i Valentina toužila být baletkou, ale pro zdravotní problémy se jí nestala. V době svého školního dětství a všestranného dozrávání se zajímala o divadlo, film a modeling. Pochopitelně také zbožňovala všechny tehdejší filmové hvězdy, které jí částečně inspirovali k tomu, aby si jejího talentu někdo povšiml. Přesto, že herectví nevystudovala, stala se díky svému přirozenému talentu oblíbenou herečkou režisérů i diváků.

Posléze si zahrála v této ponuré době v několika politicky angažovaných filmech. Namátkou vzpomeňme na emotivní komunistické agitky OBČAN BRYCH, PRVNÍ PARTA, POLICEJNÍ HODINA a jiné. Je třeba dodat, že po stránce herecké odvedla v těchto filmech velmi dobrý výkon. Až teprve počátkem šedesátých let se začala objevovat ve filmařsky kvalitnějších snímcích toho času. Zde ukázala vlohy k dramatu ve filmech tak význačných, jako byl DEŠTIVÝ DEN (1962), a BOXER A SMRŤ (1962). Poté dostala nabídku od Deutsche Film (DEFA), která byla podmíněna dobrou znalostí německého jazyka do filmu DIEB VON SAN MARENGO, DER (1963). Brzo následovaly významnější role v dalších filmech doma i v zahraničí. V roce 1964 hrála po boku Petra Kostky a Vladimíra Menšíka v historické komedii BLÁZNOVA KRONIKA a rok nato v psychologickém filmu KÝM SA SKONČÍ TÁTO NOC (1965). Ve filmu TRANSIT CARLSBAD (1966) zahrála hlavní roli Paní Elizabet.

Její další filmové postavy jí nepřinesly velké možnosti se uplatnit v hlavní roli celovečerního filmu. Mělo to určitý politický podtext. Důvod byl nasnadě. Její druhý manžel Arpád Vilček se aktivně podílel na politických svobodných názorech v dobách komunistické mrazivé normalizace, a to ho stálo místo a Valentinu dobře se rozvíjející kariéru. A tak se stalo. Valentina Thielová měla začátkem sedmdesátých let jedinou možnost účinkovat jako jevištní herečka na zájezdních divadelních štacích za pár korun. Měla ovšem velkou výhodu v tom, že umí zahrát všechno. Nebyla to sice lehká doba, ale slyšet potlesk po představení, které bylo jedinou kulturní vymožeností na malém městě, jí částečně pomohlo i osvobodilo od všech osobních problémů. Přesto, že tu dobu z dnešního pohledu hodnotí jako horší část života. Dostala možnost poznat mnohé a pro ní neznámé další kolegy z herecké branže. Ze vzpomínek vysvítá, že maže to nejhorší a vzpomíná jen na ty pěkné věci.

Začátkem osmdesátých let pod režijním vedením Karla Smyczka dostala Valentina Thielová příležitost ztvárnit větší roli v postavě profesorky Boženky ve filmu SNĚŽENKY A MACHŘI (1982). Následovala řada dalších filmových rolí a televizních angažmá, několika TV seriálů, kde účinkovala v menších rolích. PANOPTIKUM MĚSTA PRAŽSKÉHO (1986), nebo PŘÍSAHÁM A SLIBUJI (1990) a jiné. Dále se věnuje výhradně jen televizní tvorbě, kde je Valentina Thielová aktivní především v rolích babiček a podobně. Její zatím poslední prací je role babičky Boháčové v seriálu TV Prima, RODINNÁ POUTA (2004). Ve svých pětasedmdesáti letech je stále činorodá a herectví se věnuje už jen příležitostně. Občas vystupuje i při různých setkání se seniory, kde vypráví své zajímavé herecké zážitky.