Valentina Cortese (1925 - 2019)

Italská herečka Valentina Cortese se před kamerou neobjevuje již bezmála dvacet let, má ale za sebou bohatou kariéru v celé Evropě i ve Spojených státech. Pochází z Milána a po studiích herectví zakotvila v milánském divadle Piccolo Teatro di Milano, v němž se brzy stala hvězdou a hrála velké role v italském repertoáru (L. Pirandello, C. Goldoni), zajímavé příležitosti jí přinesla i světová klasika (W. Shakespeare, A. P. Čechov).

V Itálii se mezitím stala skutečnou filmovou hvězdou a hrála v několika snímcích ročně, z její filmografie si zasluhuje zmínku spolupráce s Michelangelem Antonionim, jehož film PŘÍTELKYNĚ (Le amiche, 1955) přinesl Valentině Cortese Stříbrnou stuhu od Italského syndikátu filmových novinářů. Se slavným Federicem Fellinim později natočila film GIULIETTA A DUCHOVÉ (Giulietta degli spiriti, 1965). Své zahraniční aktivity rozšířila v šedesátých letech také o filmování ve Francii, Trockého manželku Natalii hrála v hvězdně obsazeném britském dramatu ZAVRAŽDĚNÍ TROCKÉHO (The Assassination of Trotsky, 1972).

Celosvětovým triumfem byla pro Valentinu Cortese úloha stárnoucí herečky zmítané alkoholem v Truffautově filmu AMERICKÁ NOC (La nuit américaine, 1972). Kromě několika prestižních ocenění byla za tuto roli nominována také na Oscara, toho si však tehdy odnesla Ingrid Bergman. Vedle další práce ve Francii se po delší odmlce vrátila i k natáčení v Americe a po boku Paula Newmana hrála ve filmu KDYŽ SE ČAS NAPLNIL (When Time Ran Out…, 1980). Souběžně s prací pro film pokračovala Valentina Cortese i ve své kariéře divadelní herečky a na milánských scénách zazářila v postavách zralých žen světové klasiky (Čechovův Višňový sad v roce 1973, Marie Stuartovna od F. Schillera v roce 1982).

Později omezila Valentina Cortese své filmovací aktivity na minimum a v průběhu osmdesátých let se před filmovou kameru postavila již jen čtyřikrát, jako královna Ariadne se objevila v mezinárodně obsazeném DOBRODRUŽSTVÍ BARONA PRÁŠILA (The Adventures of Baron Munchhausen, 1988). Od sedmdesátých let pracovala často s italským režisérem Francem Zeffirellim, s nímž nakonec natočila i svůj poslední film, SPOUTANÁ LÁSKA (Storia di una capinera, 1993). V rodném Miláně obdržela v rámci Mezinárodního filmového festivalu Cenu za celoživotní přínos italskému filmu (2001).