Max Linder (1883 - 1925)

Světoznámý filmový komik Max Linder, vlastním jménem Gabriel Maxmilien Leuvielle, se narodil roku 1883 nedaleko Bordeaux. Kolem roku 1900 odešel do Paříže, kde se stal divadelním hercem. V roce 1905 už byl velmi populární a tak bylo překvapením, že se rozhodl hrát u firmy Pathé ve filmu. Film byl tehdy ještě v začátcích a pro divadelního herce měl znamenat pokles popularity. Brzy se ovšem dostavil úspěch a Max se začal plně věnovat filmu. Údajně natáčel jednu krátkou grotesku denně, od roku 1911 si náměty vymýšlel sám a sám i režíroval. Do roku 1914 natočil okolo dvou set krátkých filmů (jeho dcera uvádí až 600) a ve všech vytvořil tutéž postavu – šviháka a gentlemana Maxe.

Až do roku 1914 vládla světu francouzská komika a už v roce 1910 byl Linder známý po celé Evropě i v USA a bývá považován za první světovou filmovou hvězdu. Tehdy Linder zřejmě inspiroval i Emila Artura Longena k natočení prvních tří českých grotesek s postavou Rudiho. Také jeho plat se brzy vyšplhal do pohádkové výše a v roce 1912 byl vůbec nejlépe placeným filmovým hercem. Zlom v jeho životě i kariéře znamenala první světová válka, do které se přihlásil jako dobrovolník. Už od dětství měl chatrné zdraví a z války se vrátil zraněn otravným plynem a psychicky otřesen a navždy už trpěl těžkými depresemi. Ve filmu navíc promeškal nástup Charlieho Chaplina a grotesek Macka Sennetta a světovým plátnům tak začala dominovat americká komika. Společnost Essanay ovšem hledala náhradu za „dezertujícího“ Chaplina a roku 1916 povolala Lindera do svých ateliérů. Kvůli své nemoci však musel brzy přestat natáčet a také o jeho postavu šviháka Maxe už nebyl takový zájem. Tulák Charlie už byl lidem bližší, protože byl nejen směšný, ale také je dojímal. Essanay na Linderovi hodně prodělala a Max se vrátil do Evropy. Ještě předtím se stihl přátelsky setkat s Chaplinem, který ho prohlásil za svého mistra a učitele. Ve své obsáhlé autobiografii už si ovšem na Maxe Lindera nevzpomněl

Roku 1920 se Linder znovu vrací do USA, zakládá vlastní společnost a sám si filmy produkuje, režíruje a samozřejmě hraje i hlavní roli. Natočil své dnes nejslavnější filmy BUĎ MOU ŽENOU (Be My Wife, 1921), SEDM LET NEŠTĚSTÍ (Seven Years Bad Luck, 1921) a parodii MAX A TŘI MUŠKETÝŘI (The Three Must-Get-Theres, 1922). Z těchto tří filmů vznikl v šedesátých letech střihový pořad V ZAJETÍ SMÍCHU (Laugh with Max Linder, 1963), který obnovil Linderovu zašlou slávu. Konkurovat Chaplinovi, Keatonovi či Lloydovi ovšem nedokázal a po finančním neúspěchu svých filmů se vrátil zpět do Francie. Roku 1923 se oženil s teprve sedmnáctiletou Jean Petersovou. Psychicky zlomen a téměř zapomenut spáchal o dva roky později, na podzim roku 1925, spolu se svou mladou ženou v jednom pařížském hotelu sebevraždu. Zůstala po nich šestiměsíční dcerka Maud, která se o rodičích kvůli tahanicím svých prarodičů dozvěděla až ve dvaceti letech. Rozhodla se zachovat odkaz svého otce a začala sbírat a uchovávat jeho filmy a založila v Paříži kino Cinéma Max Linder. I díky její snaze se nám alespoň některé jeho filmy zachovaly dodnes.