Maurice Cloche (1907 - 1990)

Režisér Maurice Cloche nemá ve francouzské kinematografii tak výraznou pozici jako jiní jeho vrstevníci, nicméně do filmové historie vstoupil jako tvůrce prvního francouzského snímku oceněného Oscarem. Maurice Cloche, celým jménem Maurice Barnabé Jean Cloche, pocházel z nevelkého města Commercy na severovýchodě Francie a od dětství se věnoval výtvarnému umění, které pak vystudoval na École nationale supérieure des arts decoratifs (Národní škola uměleckoprůmyslová). Záhy se prosadil u filmu jako výtvarník, později i umělecký ředitel, úspěšně se na veřejnosti prezentoval také jako fotograf. Počátkem třicátých let se ve dvou filmech objevil v nevelkých rolích jako herec, v roce 1934 začal točit krátké dokumenty.

V průběhu dalších let spadajících do doby druhé světové války natočil Maurice Cloche několik dalších filmů různých žánrů i kvalit, námětové z dobové produkce vybočuje moralita se sci-fi prvky o přístroji na čtení myšlenek HOST V HODINĚ DVANÁCTÉ (L'invité de la onzieme heure, 1945). Během poválečného období se Maurice Cloche vypracoval ke svým uměleckým vrcholům. Točil sice nadále i nenáročné komedie, ale ve 40. a 50. letech zaujal několika hodnotnými tituly především v žánru životopisných snímků. Za války ponížené francouzské národní ego vedlo k tomu, že po osvobození se značnému zájmu těšily filmy zpracovávající osudy významných osobností z francouzských dějin. Maurice Cloche podle vlastního scénáře natočil film PAN VINCENT (Monsieur Vincent, 1947) o charitativním působení kněze v 17. století. Do hlavní role byl obsazen populární Pierre Fresnay, který si pak za svůj výkon odnesl Volpiho pohár pro nejlepšího herce na festivalu v Benátkách, film se objevil v nominacích udělování cen BAFTA nebo Zlatého glóbu, svou triumfální pouť po filmových přehlídkách nakonec završil Oscarem za nejlepší neamerický film, první v historii francouzské kinematografie. Kromě toho všeho byl PAN VINCENT také jedním z největších komerčních triumfů francouzského poválečného filmu a v kinech jej vidělo více než sedm miliónů diváků.

K životopisnému žánru se pak Maurice Cloche ještě vracel, například filmem DOKTOR LAENNEC (Le docteur Laennec, 1949), jeho další práce byla prostoupena hlásáním křesťanských ideálů vyplývajících ze sociální problematiky, což mu přinášelo ohlas především u konzervativní části veřejnosti, pochopitelně také u církve. Mezi takové filmy patří například DOMENICA (1952) se začínající Odile Versois v hlavní roli nebo MISIONÁŘ (Le missionnaire, 1955). Z komerčního hlediska pak zvýšený zájem provázel film z prostředí dívčího nápravného zařízení KLEC DÍVEK (La cage aux filles, 1949).

V poválečném období točil Maurice Cloche také v Itálii, v roce 1949 zde například realizoval italskou verzi NOSIČKY CHLEBA (La portatrice di pane, 1950) podle úspěšné literární předlohy z 19. století. K tomuto námětu se pak o třináct let později vrátil i ve Francii a natočil jej znovu s francouzskými herci (NOSIČKA CHLEBA – La porteuse de pain, 1963). V šedesátých letech byl tvůrčí styl Maurice Clocha vnímán jako přežitý a příliš akademický, i mladí herci jej ale uznávali jako zdatného řemeslníka. Poslední Clochovou prací za filmovou kamerou bylo špionážní drama VIKOMT SI VYŘIZUJE ÚČTY (Le vicomte regle ses comptes, 1967), natočené v koprodukci s Itálií a Španělskem.