Nanni Loy (1925 - 1995)

Do dějin italské poválečné kinematografie zasáhl režisér Nanni Loy několika zásadními počiny, jeho význam ostatně dokládá i řada prestižních ocenění včetně jedné nominace na Oscara. Nanni Loy (vlastním jménem Giovanni) pocházel z města Cagliari na jihu ostrova Sardinie; jeho otec byl právníkem, matka měla původ ve starobylé šlechtické rodině markýzů z Neoneli.

Do období druhé světové války pak situoval příběh dvou studentů zapojených do protifašistického odboje DEN LVŮ (Un giorno da leoni, 1961). Tento film je dnes zapomenutý, protože již o rok později jej Nanni Loy překonal působivou mozaikou protifašistického povstání v Neapoli v roce 1943 (ČTYŘI NEAPOLSKÉ DNY – Le quattro giornate di Napoli, 1962). Právě tento snímek navazující na těsně poválečnou neorealistickou vlnu mu vynesl nominaci na Oscara i prestižní ocenění v Itálii.

Během následujících let se Nanni Loy podílel na vzniku několika projektů tehdy oblíbeného povídkového žánru, další festivalové trofeje mu vynesla komedie HLAVA RODINY (Il padre di famiglia, 1967). Ústup z uměleckých ambicí je patrný v dalších filmech, úspěch u diváků mu ale v různých žánrech zajistilo angažmá osvědčených osobností jako byli Alberto Sordi (ZATČEN NA HRANICÍCH – Detenuto in attesa di giudizio, 1971) nebo Paolo Villaggio (JAK JSEM USPOŘÁDAL AMERIKU – Sistemo l'America e torno, 1974).

Další festivalové vavříny přinesly filmy CAFÉ EXPRESS (1980) a SCUGNIZZI (1989), zatímco u nás je spíše známý povídkový snímek PANNA NEBO OREL (Testa o croce, 1982), režíroval také třetí pokračování komediálních příběhů MOJI PŘÁTELÉ III (Amici miei atto III, 1985). Mezitím jako scenárista nebo příležitostný herec pracoval pro jiné režiséry, a to nejen v Itálii, ale také ve Francii. Jeho posledním dílem je televizní film ČEKÁNÍ NA ÚSVIT (A che punto è la notte, 1995) s Marcellem Mastroiannim v hlavní roli.