Zdeněk Štěpánek (1896 - 1968)

„Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, braň pravdu až do smrti...“

Narodil se 22. září 1896 v Tvoršovicích u Benešova. Narodil se do umělecké rodiny, jeho děd Jan Nepomuk Štěpánek byl ředitelem Stavovského divadla a napsal řadu divadelních her a jeho otec, hospodářský správce byl skvělý muzikant a zpěvák. Štěpánek byl statné, vysoké a robustní postavy s podmanivýma očima a drsným mužným hlasem. Byl velký bouřlivák a hazardér. Užíval si život plnými doušky, měl dobrodružnou mysl a odvahu (tyto vlastnosti zdědil hlavně po otci). Herectví se věnovala i jeho první manželka Elena Hálková (1907 – 1985) a jeho děti Jana (*1934), Martin (1947 – 2010) a Petr (*1948). Jeho nejmladší dcera Kateřina Taberyová je režisérkou.

V Rakovníku začal studovat reálku, z níž pak přešel na hospodářskou školu. Po jejím absolvování byl na praxi v lihovaru a v roce 1913 se stal na jednom statku v Josefově hospodářským praktikantem. Pak ale zvítězila touha stát se hercem. Hrál nejdřív u kočovných společností A. Marka (1913 – 1914), R. Morávka (1914) a K. Jičínského (1914 – 1915). Kariéru kočovného herce pak přerušila 1. světová válka, do které šel v roce 1915 pod rakouskou vlajkou dobrovolně. Ještě ve stejném roce na podzim byl zraněn a zajat na ruské frontě. V Kyjevě působil v různých profesích, byl např. kuchařem, pekařem, příručím, zpěvákem, vedoucím hotelu, hercem atd., díky nimž získal svobodu. Od roku 1916 byl v Kyjevě vedoucím režisérem a hercem českého krajanského ochotnického divadla. Přihlásil se i do České Družiny a v roce 1918 se stal členem Divadla československé armády na Rusi, které hrálo od února 1919 do května 1920 podél Magistrály. Štěpánek v něm působil jako herec, režisér a dramatik.

V roce 1920 se vrátil do Prahy, kde zaskakoval v malých rolích v Divadle na Vinohradech. Rok hrál v Kladně (1920 – 1921) a pak jako řádný člen v Divadle Na Vinohradech. Zde i výjimečně režíroval. Po několika pohostinských vystoupení byl přijat roku 1934 K. H. Hilarem do Národního divadla. V ND hrál až do své smrti v roce 1968. Úspěšně na této scéně režíroval („Lucerna“, „Maryša“, „Naši furianti“), psal hry („Nezbedný bakalář“) a byl šéfem činohry v letech 1953 – 1956. Ve dvacátých letech se pokoušel (ne moc úspěšně) i o dramata s legionářskou tématikou („Monastýr nad tajgou“). Věnoval se i uměleckému přednesu, díky svému krásnému a podmanivému hlasu.