Šóhei Imamura (1926 - 2006)

"Zajímá mě vztah mezi dolními partiemi lidského těla a spodními vrstvami společnosti. Sám sebe se ptám, čím se lidé odlišují od zvířat. Co to je lidská bytost? Opověď na otázku pak hledám v pokračující filmové tvorbě.”

Jako svoji první inspiraci uváděl Imamura slavný snímek Akiry Kurosawy RAŠOMON (1950), který viděl jako náznak nové svobody projevu v japonské poválečné éře.Svoji filmařskou kariéru, po promoci na Univerzitě Waseda (1951), zahájil Imamura u studií ”Šočiku”, kde asistoval Yasujirovi Ozu při filmech SKLIZEŇ OBILÍ (Early Summer, 1951), VŮNĚ ZELENÉHO ČAJE NAD RÝŽÍ (The Flavor of Green Tea over Rice, 1952) a PŘÍBĚH Z TOKIA (1953). Ozuův uhlazený a zdrženlivý styl portrétování tehdejší japonské společnosti však Imamuru neuspokojoval. Za účelem vykreslení primitivních a spontánních stránek japonského způsobu života se zaměřil na nižší společenské vrstvy. A spektrum jeho filmových postav bylo vskutku pestré, sahalo od prostých žen z domácnosti po různé šamany, od tvůrců pornografie po kočovné herce třetí kategorie. Odvážně otevíral témata pokládaná v té době za tabu, zvláště co se týká incestu a různých pověr. "Vždycky jsem si chtěl klást otázky týkající se Japonců, protože jsou jediným národem, který mohu kvalifikovaně popsat." říkal a občas vyjadřoval překvapení nad tím, jak jsou jeho filmy uznávané v zámoří.

Od “Šočiku” přešel v roce 1954 za lepšími platovými podmínkami ke společnosti “Nikkatsu”, u které také na konci 50. let natočil svůj první film, ULOUPENÁ VÁŠEŇ (1958). Tímto raným příběhem kočovných herců dal Imamura poprvé volný průchod své zálibě ve sporných a výstředních námětech, kterými se vyznačovala celá jeho další kariéra . U ”Nikkatsu” však těmito jeho sklony nebyli nijak nadšeni a nutili ho do méně kontroverzních projektů, z čehož byl samozřejmě nešťastný. PŘED NÁDRAŽÍM GINZA-ZÁPAD (1958) byla komedie podle jedné populární písně a podobnými odlehčenostmi, které Imamuru nijak neuspokojovaly, byly i filmy NEKONEČNÁ TOUHA (1958) a MŮJ DRUHÝ BRATR (1959 – nominace na berlínského Zlatého medvěda).

Imamura pracoval jako dokumentarista, chytře směšoval skutečné se smyšleným, představoval Japonce, kteří po skončení 2. světové války zůstali v jiných koutech Asie a také "karayuki-san", japonské ženy, které za války doprovázely vojenské oddíly jako prostitutky. Jeho hrdinky jsou neobyčejně silné a houževnaté, schopné přežít a dokonce se účastnit bojů v pozicích, které by byly pro trpělivé představitelky v klasických japonských filmech nemyslitelné. Jeho filmy šly pod povrch společnosti, aby pod ním odkryly pramen smyslné a často absurdní energie. Spolu s kolegy Nagisou Ošimou a Masahirem Šinodou odstartoval Imamura svoji režisérskou kariéru jako člen japonské Nové vlny.