Louis de Funès (1914 - 1983)

Vážný pěstitel růží, jemuž přinesly slávu až role vztekajících se staříků. Zůstal kontroverzní osobností, ale stal se tváří francouzské komedie 20. století.

Jedněmi nebyl uznáván ani na vrcholu kariéry, herečtí kolegové jako Jean Marais, s nímž spolupracoval na Fantomasovi nebo Jean Gabin (Tetovaný) neskrývali pohrdání ke komice 164 cm vysokého Funèse jenž se v asi padesáti letech konečně stával hvězdou a mohl by být snad mnohem populárnější než oni sami. Přesto se našli tací, jako Jean Girault (tenkrát ještě režisér s nemnoha úspěchy), kteří uvěřili v jeho možnosti a svěřili mu tak první hlavní roli (Pouic-Pouic, 1963). Od tohoto okamžiku začala spolupráce přátel Giraulta a Funèse nést sladké plody popularity. Další herečtí kolegové, přitom zjevně stejnou měrou oblíbení (Bourvil, Galabru) s ním naopak vycházeli velmi dobře a nikdy nešetřili obdivnými výrazy. Obdobně se liší výroky sousedů, známých, zaměstnanců. Jedni mluví o velkodušnosti, jiní o posedlosti penězi, jedni o toleranci, druzí o nepřístupném nesnášenlivém člověku...

Funèsova originalita bude zakořeněna hodně hluboko. Končily právě časy La Belle Epoque a Starý svět vstupoval do války, když se 31. července 1914 na pařížském předměstí narodil Louis Germain David de Funès de Galarza do rodiny pokoutního obchodníka s drahými kameny ze Sevilly a nervózní Španělky, jejíž tragické scény se stanou prvními rolemi malého Louise. Zkušenosti s mnoha dalšími obory a povoláními (kožešník, fotograf, aranžér...) jimiž prošel se ve všech budoucích rolích sice doslova nezrcadlily, ale styl osobité komiky, která mu byla únikem z reality se tak nadále formoval... Podle jeho slov bylo to jediné o co se skutečně, avšak jen ve skrytu duše vždy zajímal - umění. Živil se jako jazzový klavírista na Montmartru a poznával pestrobarevnou směsici hostů, jenž se stanou dalšími dílky a odstíny z palety barev jeho budoucí komiky. Styl, který můžeme považovat za výsledek náhodných vlivů zaostřily Simonovy herecké kurzy v Paříži. Víc než dalších deset let však stále hrál výhradně nepatrné role a to jak ve filmu tak na jevišti. Pak přišel divadelní kus Oskar (1958) a náhoda, která mu pomohla hlavní roli získat. Od tohoto okamžiku se kritika začíná shodovat ve vyjádřeních o klaunství jenž se dotýká velikosti. Sám konstatoval (skromně, obdivně či promyšleně?): „To, čím jsem se stal je dílo mé ženy.“ Svatba barového klavíristy s chudou Jeanne, avšak neteří Marie de Maupassant vlastnící zámek de Clermont au Cellier ze 17. století kousek od Nantes se konala v roce 1943 a mladý pár býval na Loiře vřele přijímán. A když Jeanne zámek zdědila, stal se sídlem rodiny de Funès (a zde také 27. ledna 1983 skončí Funèsův život i dílo druhým srdečním infarktem) a Louisovým osudem možná stejná role jakou si vyzkoušel ve snímku Hibernatus (1969), kde si Hubert de Tartas nechává podepisovat šeky svou velmi milovanou a velmi bohatou manželkou Edmée... S Jeanne má dva syny. Starší Patrick se stal lékařem a Olivier pilotem linek Air France Europe. Ještě před tím však hrál v několika filmech společně s otcem. Počínaje tou nejmenší ve Fantomasovi až po hlavní roli v Piti piti pa.

Od 60. let, zejména po úspěchu Četníka ze St. Tropez se již mohl stát člověkem, který ve svém profesním životě stejně tak jako ve své milované zahradě nesnesl plevel. Puntičkářství malého, velkého komika se stávalo pověstným. Přesto se však nechával zlákat množstvím nabídek hlavních rolí v ne vždy stejně kvalitních projektech. Totálně odlišné role halil do na první pohled stejného hávu, ať už to byl komisař Juve neúnavně pronásledující Fantomase, ředitel školy v Senzačních prázdninách nebo výběrčí daní z dávného Španělska don Salluste z Pošetilosti mocných. Poctivě jim přiděloval z té stejné duše člověka, který tvrdil, že komické není držení těla, ale výraz ducha. Svérázný herecký projev se shledává s velkým ohlasem a stává se nejoblíbenějším komikem konce 60. let. Díky spolupráci s režisérem Gérardem Ourym vznikají ještě cennější a kvalitnější díla typu Velký flám. Počátkem 70. let však nečekaně přichází první vážný infarkt a následná dlouhá pomlka. Po čase se opět vrací, ale své role si již vybírá pečlivěji, tou první byl věhlasný gastronom Duchemin z Křidýlko nebo stehýnko. V roce 1979 si pak plní sen realizací vlastního projektu vycházejícího z Molièrova Lakomce. Funès v hlavní roli Harpagona, je autorem scénáře i režisérem. Zdá se, že na konci života se tímto přirozeným výběrem přiblížila komika dvou vážných osobností. Molière i de Funès patrně byli obdobnými originalitami, řemeslníky i umělci ve službách Komedie, jejíž maskou se stali. Kdyby se měla francouzská komedie zhmotnit do lidské bytosti nebo si alespoň obléci karnevalovou masku, je jisté, že jedním z dílů masky by musel být Louis de Funès. To, jak velký výřez z té masky mu přidělíme, je ale na každém z nás.