Claudia Cardinale 86 let

Teprve skrze film upřímně žila. Nalezla v něm svoji silnou vůli, aby se mohla ztotožnit s uměle vybudovaným obrazem energické Claudie Cardinale. Postavy ji nepoznamenávaly, naopak ona v nich zanechala své otisky - smyslné charisma v italské živelnosti legendární krásky.  Jestliže Francie dala filmovému světu chladnou krásku Catherine Deneuve, Itálie stvořila elegantní Sophii Loren. Budeme-li v tomto pokračovat, pak nejlepší italskou odpovědí na ležérní stvoření Brigitte Bardot, mohla být jedině přirozená Claudia Cardinale. Fotografové ji zachycovali úplně stejně, jako Brigitte. Jejím obrazem se stala dobře vychovaná dívka, která náhodou vypadá hodně sexy. Na fotkách z konce padesátých let, které pravidelně oblétaly svět, demonstrovaný stud a naivita kontrastovali se sebejistou rozpustilostí. Pózovala na provokativních fotografiích, i když už byla hvězda a mezitím dál natáčela dobré filmy. Nikdy se nepředstavovala jako mrzutá, koketní nebo unavená, ale spíš zastižena na houpačce nebo při stolním tenise. Hrála po boku nejoblíbenějších hvězd své doby, Alaina Delona, Jeana-Paula Belmonda, Johna Waynea, Henryho Fondy, Marcella Mastroianniho, Petera Sellerse, Roberta De Niro, Seana Conneryho, spolupracovala s režiséry Viscontim, Fellinim, Leonem nebo Ferrerim. Claudiina charismatická osobnost dodávala každé z jejích hrdinek na zajímavé výjimečnosti. Filmy, v nichž se objevila, jsou tak navěky zasaženy její přítomností. Staly se „filmy Claudie Cardinale.“

Narodila se 15. dubna 1938, takže dospívala v polovině padesátých let, kdy jejím vzorem byla už hvězda Brigitte Bardot. Chodila celá v černém a školní tužkou si tajně malovala oční linky. Kdykoli mohla, spěchala do kina na Marlona Brando, De Sicu, Rosselliniho. Stačilo pár náhod. Jako jediné filmové statistce vítězného dokumentu z filmového festivalu v Berlíně, jí vítr odvál šál z tváře. Malé Italce, respektive Siciliánce, protože její rodiče pocházeli ze sicilských rodů usazených v severní Africe, začaly chodit nabídky. K tomu se přidal dobročinný večírek, kde byla dívka prodávající losy do tomboly, zvolena za nejkrásnější Italku v Tunisku. Bylo jí osmnáct a vyhrála tak cestu do Benátek v době filmového festivalu. Nosila splývavé africké modely, takže pozornost evropských fotografů měla zajištěnou. Poprvé viděla film ve skutečném sále, Bílé noci Luchina Viscontiho. Ještě netušila, že i v jeho filmech bude zanedlouho hrát.

Ve dvou životech: Tvrdohlavost Angeliky a Claudiina síla zvítězit   Záhy se naučila té ženské obraně, za níž se nikdo nesnaží proniknout – smíchu. Usměvavá Claudia tak nemohla nikoho urazit a přitom si vytvořila pověst silné ženy. Tak soběstačné, že celá léta nemluvila o poslední vzpomínce na dospívání v Tunisku. Ve své době a upjatých společenských poměrech přirozeně mlčela o sledování mladým Francouzem, který se jí zjevoval na každém kroku ve městě, o znásilnění, tomto krátkém poměru a těhotenství. Krátce na to dostala nabídky z Itálie a natočila během těhotenství první tři filmy. Její první skutečná role byla v Monicelliho Zmýlená neplatí a hned vedle Mastroianniho, Salvatoriho, Gassmana. Když musela s pravdou ven, šéf produkce Franco Cristaldi jí a šokované matce, která do té doby nic netušila, umožnil cestu do Londýna a tajný porod. Na oplátku za to podepsala smlouvu, podle níž se nesměla ani jinak líčit, nesměla téměř jíst, aby nepřibrala nebo si ostříhat vlasy. Navíc musela předstírat, že její syn Patrick je synem její matky. Celá její rodina musela podle smlouvy s Cristaldim přistoupit na tuto hru. Nemohli přece zradit své fanoušky, kteří v osmnáctileté herečce viděli čistou nevěstu italského filmu. Přistupovala k práci ve filmu s pocitem, že tak musí platit za všechno, co se stalo. Když v dětství chodila snít do kina, nepředstavovala si asi takový život filmové hvězdy, ale bez jakékoli touhy, úsilí a vlastního přičinění se jí stala. Začala jako filmová hvězda z donucení, nicméně hraní se jí brzy stalo terapií, odreagováním ze života plného černých děr. Zapomínala na všechno díky bájnému světu na plátně, žila v něm s větší upřímností než ve skutečném.

Život vyplňovala pouze prací, naprosto rezignovaně a poslušně se chovala jako správný majetek produkční firmy, představované jménem Franco Cristaldi. Po příjezdu z Tuniska v roce 1958 pro ni představoval spásu a pomocnou ruku. Až do roku 1975 spíše vězení. Claudia dostávala stále stejný skromný plat, firma jí hradila odtučňovací kúry, všechny asistenty, sekretářky a řidiče, kteří plnili současně funkci dozorců, nad jejím dodržováním smlouvy. Pečlivě izolována od vnějšího světa, se zanedlouho stala Cristaldiho utajovanou manželkou. Avšak jen díky úřednímu sňatku v USA, které v Itálii nikdy nebyly uznány. Cristaldi si dokonce zařídil osvojení jejího syna Patricka.