Vasilij Šukšin (1929 - 1974)

Ruský prozaik, dramatik, esejista, filmový herec, režisér a scénárista. Těžištem jeho tvorby jsou psychologické povídky z vesnického prostředí, pozoruhodné povahokresebnými studiemi, žertovnou anekdotou nebo vtipnou satirou. Hrdinové jsou nenápadní lidé, pro jejichž slabosti a často nelehký osud měl autor vlídné a citlivé pochopení.

Vždy hodně četl a bylo jasné, že jeho život nebude promrhán u pluhu a dloubáním v hlíně. Proto v roce 1954 složil zkoušky na státní filmové fakultě a dostal se do třídy Michaila Romma. Odborné vědomosti měl chabé, ale byl přijat protože už na zkouškách prokázal své výborné spisovatelské schopnosti. Z Vasilije Makaroviče Šukšina se stal uznávaný herec, režisér scénarista a spisovatel, ovšem nikdy nezapomněl odkud pochází a vždy miloval svůj rodný kraj a obyčejné rolníky. Všechny jeho díla hledaly smysl života, všechny jeho herecky ztvárněné postavy. Byl to obrovský maximalista, který si hodně bral k srdci kritiku. Celý život viděl jen v práci a pořád pracoval na rozhraní literatury a filmu. Jeho životní krédo bylo: "práce, práce, a myšlenky, zápasy a naděje, to je lidský úděl". Napsal spousty povídek jako: Ataman Stěnka Razin, Charaktery a lásky, Chtěl jsem vám dát svobodu, Čáry na dlani , Červená kalina, Červená kalina a jiné povídky, Jak stařeček umíral, Milpardon, Madam, Podivní lidé, Postskriptum, Rozprávky za měsíčního svitu, Třesky plesky, Znám jednoho chlapíka, Odpovědi samému sobě.

Spousta jeho knih byla zfilmována. Vybral jsem si knihu Odpovědi samému sobě. V této knize se Šukšin hned na začátku zamýšlí nad problémem proč mladí lidé opouští vesnice a vydávají se do města. Pořád vzpomíná na své dětství, popisuje jak jako děti házely zmije do ohně, protože dospělí jim tvrdili, že pokud hodí zmiji do ohně uvidí jejich nožičky, ale také protože v jejich kraji byly vždy zmije přemnožené, vzpomíná na své mládí, zážitky, zamýšlí se co mladým lidem ve vesnici chybí, vysvětluje proč má dědinu raději než město. V dalších kapitolách se brání proti kritice, popisuje natáčení filmů jako je ČERVENÁ KALINA, TŘESKY PLESKY atd. Zaměřuje se na problémy obyčejného ruského dělníka a pokouší se vysvětlit své myšlenky a názory týkající se herectví a filmu.

Šukšin byl hlavně obsazován do rolí vesničanů, vojáků a dělníků, byl ruským národem zbožňován. Vasilij Makarovič Šukšin zemřel v noci z 1. na 2. října v roce 1974 na srdeční infarkt. Bylo mu teprve pětačtyřicet let. Zemřel v kajutě parníku, na kterém bydlel štáb filmu Bojovali za vlast. Byl to jeho poslední film, kde stvárnil roli vojáka Lopachina. Zbylé záběry se dotočili s jiným hercem Jurákem Solovjovem a hlas byl nadabován Igorem Jefimovem. Celý národ se s ním rozloučil v Moskvě kde se konal jeho pohřeb. Posmrtně byl vyznamenán Leninovou cenou za hereckou práci. Jeho filmy byly tvořeny z lásky k lidem.