Yvonne Sanson (2024 - 2003)

Herečka Yvonne Sanson byla typickým produktem kosmopolitnosti poválečné kinematografie v západní Evropě. Po rodičích měla francouzské a turecké kořeny, které jí spolu se slovanskými předky přinesly do vínku osobitou krásu. Tu pak Yvonne zúročila v desítkách filmů v různých zemích, hvězdou se stala hlavně v Itálii, ale její sláva nepřesáhla více než jedno desetiletí.

Od konce čtyřicátých let patřila Yvonne Sanson k velkým hvězdám italské filmové společnosti Cinecittà a hrála v několika titulech ročně, brzy se naskytly i příležitosti ze zahraničí. Kromě Itálie točila například ve Francii a objevila se v hodnotném Cayattově dramatu JSME VŠICHNI VRAHOVÉ (Nous sommes des assassins, 1952), v jedné ze starších francouzských verzí TŘÍ MUŠKETÝRŮ (Les trois mousquetaires, 1953) se objevila jako záhadná Milady de Winter. V britském dobrodružném filmu HVĚZDA Z INDIE (Star of India, 1954) ztvárnila markýzu de Montespan a jeden film natočila také v rodném řecku (MÁME JEN JEDEN ŽIVOT – Mia zoi tin ehoume, 1958).

Slávu v Itálii a částečně také ve Francii zajistil Yvonne Sanson především režisér Raffaello Matarazzo svou poválečnou tvorbou založenou na melodramatických příbězích. Během padesátých let natočil s Yvonne Sanson sedm filmů, ve většině z nich byl jejím hereckým partnerem Amedeo Nazzari. Jejich prvním společným filmem bylo drama s kriminální zápletkou ŘETĚZY (Catene, 1949), které sice neslo prvky neorealismu, ale kritika jej odmítla. Na druhou stranu film slavil obrovský úspěch u diváků a totéž se týkalo dalších podobně laděných filmů jako TRÁPENÍ (Tormento, 1950), BÍLÝ ANDĚL (L′angelo bianco, 1955) nebo TEMNÝ PODZIM (Malinconnio autunno, 1958).

Díky Matarazzovým filmům se Yvonne Sanson sice dostatečně zviditelnila, úspěšné role nešťastných a osudem zkoušených žen ji ale zároveň zaškatulkovaly do úzkoprofilového hereckého typu a herečka se nedokázala prosadit ve velkých rolích u jiných režisérů. Jako výjimku lze uvést další spolupráci s Albertem Lattuadou, který ji nabídl hlavní roli ve filmovém přepisu povídky ruského klasika N. V. Gogola PLÁŠŤ (Il cappotto, 1952), později doplnila hvězdné herecké obsazení komedie KRÁSNÁ MLYNÁŘKA (La bella mugnaia, 1955). Je na místě také připomenout, že italská kinematografie vždy kladla důraz na mluvený projev herců a producenti často nechali dabovat i své vlastní herce. Není proto divu, že Yvonne Sanson, pro niž italština nebyla rodným jazykem, byla ve většině svých filmů dabována. Nejčastěji za ni mluvila Dhia Christiani, v několika filmech také slavná dabérka Lidia Simoneschi.