„Bojovat s radnicí nemůžete, ale vždycky je tu ta možnost vyhodit ji do vzduchu.“
„Myslím, že lidem by mělo bejt dovolený, aby si dělali, co chtěj. Tohle jsme už hodně dlouho nezkoušeli, třeba to tentokrát bude fungovat.“
George Carlin, jenž je spolu s Richardem Pryorem a svým vzorem Lennym Brucem považován za jednoho z nejlepších stand-up komiků všech dob, zahájil svou komediální kariéru v roce 1959 v texaských a kalifornských rádiích, kde měl na starost ranní program. Po večerech svůj materiál dobrušoval při vystoupeních v kavárnách a postupně začal pronikat i na televizní obrazovky. V této rané fázi se Carlinova vystoupení, na která docházel v obleku a s pečlivě zastřiženými vlasy, nijak nelišila od konvenčních bavičských pořadů ve stylu padesátých let, nicméně s nástupem let šedesátých a příchodem takzvaného léta lásky v roce 1967 začal Carlin stále více pochybovat o smyslu a správnosti své komediální persony: „V šedesátým sedmým mi bylo třicet, sympatizoval jsem s dvacetiletýma, který zrovna dělali kulturní revoluci, a přitom jsem vystupoval ve středoproudejch klubech a bavil čtyřicetiletý páprdy, který nesnášeli mladý lidi. Tehdy jsem se změnil a přijmul za svou svoji rebelskou stránku.“ Z této reflexe vyšel Carlin vyzbrojen hippie vizáží Charlese Mansona a materiálem, který z něj učinil hvězdu.
„Hovno, chcánky, kurva, píča, buzna, zmrd a kozy. To je ta velká sedma. To jsou ty slova, který vám zamořej duši, zkřivěj páteř a kvůli kterejm naše země nevyhraje válku.“