Dick Proenneke (1916 - 2003)

"Bylo fajn vrátit se zpátky do divočiny, kde se všechno zdálo být v pokoji. Byl jsem sám – jenom já a zvířata. ... Bral jsem to tak, že jsem tady, protože jde o něco, co musím udělat - ne jenom o tom snít, ale udělat to."

Proennekeův otec sloužil za 1. světové války v armádě, později se živil jako vrtač studní. Rodina žila na venkově v Iowě; měli tři dcery a tři syny. Dick byl dítětem Velké hospodářské krize, kdy příliš komfortu ve smyslu materiálních věcí nebylo. Tvrdá práce a odhodlání však na základní živobytí stačilo. Navzdory době měl Dick v roce 1939 našetřeno dost na to, aby si mohl pořídit motocykl Harley-Davidson. Mechanicky zručnému mladíkovi posloužila stará motorka jako perfektní stavebnice. Nedlouho poté se vydal s kamarádem do světa. Pracovali na žních v Oklahomě, sbírali jablka v Oregonu, kam se Dick později ještě vrátil a na velkém dobytčím/ovčím ranči v Blue Mountains pomáhal budovat odlehlá pastýřská tábořiště.

Den po útoku na Pearl Harbor narukoval k námořnictvu, u kterého pak sloužil jako tesař. Na Havaji strávil téměř dva roky, po kterých byl převelen do San Franciska, kde čekal na další zařazení. Po výšlapu na nedalekou horu onemocněl revmatickou horečkou a dalšího půl roku strávil ve vojenské nemocnici. Zatímco se zotavoval, válka skončila a on byl ze zdravotních důvodů z armády propuštěn. Podle jeho přítele a spisovatele Sama Keitha to byla právě nemoc, která ho přiměla zasvětit zbytek života otužení a posílení vlastního těla. V oregonském Portlandu se vyučil operátorem těžké techniky a mechanikem dieselových motorů a získal v tomhle oboru časem značné zkušenosti.

Čtrnáct let strávil jako mechanik-operátor na námořní letecké základně na Kodiaku, mimoto cestoval po Aljašce, lovil lososy a opravoval motory. V roce 1962 na pozvání kapitána Carritherse a jeho ženy poprvé navštívil oblast Twin Lakes. Při práci v kodiackém Chiniaku pak utrpěl úraz a opět byl upoután na lůžko. Tehdy si slíbil, že je to naposled. Usiloval také o zlepšení svého duševního stavu. Ne, že by se nějak trápil, ale život strávený prací na částech místo na celku nebyl jeho šálkem kávy. Jak sám poznamenal: “Když se člověk podívá na vše, co za jeden den vykonal, má z toho dobrý pocit. Příliš mnoho lidí pracuje na částech nějakého celku. Dokončit nějaké celé dílo člověka uspokojí.”