Eduard von Winterstein (1871 - 1961)

Herectví nasával s mateřským mlékem. Po otci zdědil šlechtický titul Eduard Clemens Franz, baron z Wangenheimu. Narodil se do doby, která stvořila komunismus, zemřel jako jeho přívrženec v NDR. Jeho matkou byla maďarská herečka Luise von Wangenheim-Dub, která jej po odluce manželství vychovávala sama. Našla si nového partnera v Gotze (ve městě, kde vznikl gothajský salám) a přestěhovala se. Od dětství učila Eduarda kreslit, recitovat, hře na klavír a herectví. Dostal i základy v operním zpěvu a baletu.

V roce 1895 se rodina přestěhovala do Berlína, kde snad ironií osudu, když procházel Potsdamer Strasse naráží na varieté Wintergarten. Kupuje si lístek na 1. listopadu 1895. Historiky označované jako první veřejné filmové představení v dějinách Německa. Patnáct let před svou první filmovou rolí. Autory filmu byli bratři Max a Emil Skladanovští (Skladanowsky v originále). Na záběrech byl denní Berlín, střídající se z cvičícím Emilem. Film trval asi čtvrt hodiny. Technická úroveň prvních filmů byla příšerná. Filmy blikaly, neudržely hladinu jasu, rychlost promítání byla 12 až 16 políček za vteřinu. Tehdejší Hyattnův vynález – celuloid, měl ještě své mouchy. Prudce hořlavý materiál časem zkřehl, pokud se uzavřel naprodyšně, vzniklým těkáním a zabráněným odparem vznikla výbušnina. (Je zaznamenaný případ ze Států, kdy v hostinci vybuchly kulečníkové koule. Hosté tasili kolty a v panice zahájili výstražnou střelbu do vzduchu. V prvním patře zranili prostitutku a zabili kočku.)

Do roku 1910 hrál střídavě v berlínském divadle Schillertheater a Deutsche Theater. Jeho tehdejší ředitel Max Reinhardt mu nabídl první filmovou roli ve filmu SCHULDIG. Podle jiných pramenů to byl režisér Georg Jacoby. Ač byl silným kuřákem, dožil se téměř devadesáti let, z toho sedmdesát let strávil na jevišti. Učinkoval ve více než 160 filmech, spolupracoval s rozhlasem a namluvil nespočet gramofonových desek. Své první paměti vydal již v roce 1947 pod názvem „Můj život a můj čas". Na začátku své kariéry ztvárňoval důvěryhodné postavy na špici společenského žebříčku. Generály, soudce, ředitele, majitele panství. Později, když natáčel pro východoněmecké DEFA obyčejné postavy, rozhodující se pod tlakem času, dějin a osudu. Nelze pominout jeho výkon ve filmu DIE SONNENBRUCKS (SONNENBRUCKOVÉ, 1951), za který si odnesl z karlovarského festivalu cenu za nejlepší mužský výkon. Nebo postavu profesora Beheima v GENUSUNG (UZDRAVENÍ, 1956).

Byl trojnásobným držitelem ceny Národní umělec (III, II a I. třídy). V letech 1905 až 1920 vyučoval na divadelní škole, založené Maxem Reinhardtem. Spolu s ním a Otto Brahmem je řazen mezi nejvýznamější klasiky ranného německého filmu. Dlouho nebylo jasné, proč se rozhodl pro život v NDR. Po jeho úmrtí mu východoněmecký Neues Deutschland věnoval zvláštní stránku na které krom nekrologu zveřejnil i hercovo prohlášení: