Georges Wilson (1921 - 2010)

Francouzský herec Georges Wilson patřil k významným osobnostem poválečného divadla, výraznou stopu ale zanechal i ve světě filmu. Narodil se v Champigny-sur-Marne, které dnes patří k pařížské periférii a herectví začal studovat v roce 1945 na divadelní škole École la rue Blanche pod vedením významného meziválečného herce Pierra Renoira. V letech 1947-1952 byl Georges Wilson členem divadelní společnosti Grenier-Hussenot, v níž získal první zkušenosti profesionálního herce, hrál například v Dumasových Třech mušketýrech, zajímavé výkony podal také v regionálním divadle Centre dramatique de l′ouest v Rennes. Koncem 40. let se začal objevovat i na legendárním festivalu v Avignonu, kde se setkal s významným režisérem Jeanem Vilarem.

Mezitím příležitostně pokračoval i ve filmování, se svým divadelním kolegou Gérardem Philipem hrál v adaptaci Stendhalova románu ČERVENÝ A ČERNÝ (Le rouge et le noir, 1954), vděčné příležitosti dostal po boku slavných komiků jako byli Bourvil (HUSAŘI – Les hussards, 1955; ZELENÁ KOBYLA – La jument verte, 1959) nebo Fernandel (ŠÉF – Le caïd, 1960). Filmovým divákům se nejvíce zviditelnil jednou z hlavních rolí v přepisu komiksu TINTIN (Tintin et le mystère de la Toison d′Or, 1961). Ke spolupráci jej začali zvát i italští režiséři a hrál například v Salceho dramatu z doby války FEDERÁL (Il federale, 1960). Šedesátá léta byla ostatně pro Wilsona obdobím největšího vytížení ve filmu a točil i několikrát ročně. Jako nejlepší zahraniční herec byl nominován na britskou cenu BAFTA za svůj výkon ve filmu TAK DLOUHÁ NEPŘÍTOMNOST (Une aussi longue absence, 1960). Na festivalu v San Franciscu byl pak oceněn za italský film NEPOŘÁDEK (Il disordine, 1962).

Jeho prioritou zůstávalo ale divadlo, kde se mezitím začal věnovat i režii, inscenoval například Brechtův Život Galileiho. Když v roce 1963 Jean Vilar rezignoval na post ředitele Théâtre National de Populaire, vedení převzal Georges Wilson, který po předčasné smrti Gérarda Philipa a Daniela Sorana zůstal nejvýznamnější hereckou osobností této scény. Ředitelem divadla byl devět let (1963-1972) a tehdy těžiště svých aktivit nalezl v divadelní režii. Pro jeviště realizoval desítky her domácího i světového repertoáru, v nichž si nezřídka zahrál i hlavní role (například v Shakespearových dramatech Král Lear nebo Othello). S kladným ohlasem se setkaly jeho režie Giraudouxovy hry Bláznivá ze Chaillot (1965) nebo Sartrova dramatu Ďábel a Pánbůh (1968).

Co se týče filmu, během šedesátých let stále častěji točil v Itálii, kde dostával větší herecké příležitosti než ve Francii, připomeňme například Damianiho film NUDA (La noia, 1963), Rosiho fantastickou komedii BYL JEDNOU JEDEN (C′era una volta, 1967) nebo roli zhýralého manžela titulní hrdinky v historickém dramatu PERVERZNÍ PŘÍBĚH BEATRICE CENCI (Beatrice Cenci, 1969). Vedlejší role odehrál i ve filmech nejslavnějších italských režisérů jako byli Vittorio de Sica (NOVÝ SVĚT – Un mondo nuovo, 1966) nebo Luchino Visconti (CIZINEC – Lo straniero, 1967). Alespoň zpočátku šedesátých let jej ale nezanedbávali ani francouzští filmaři a režisér Michel Deville mu svěřil jednu z hlavních rolí ve filmu LUCKY JO (1964). Bohaté uplatnění mu nabízela i televize, jak ve Francii, tak později i v Itálii.