Jarmila Bechyňová (1906 - 1992)

Vystudovala reálné gymnázium a Státní konzervatoř v Praze. V roce 1927 jí Karel Hugo Hilar nabídl hostování v Národním divadle v roli Genevievy v komedii Nezralé ovoce. Krátce pobyla u Vlasty Buriana a v sezóně 1927/28 hrála v Národním divale moravskoslezském v Ostravě. Od roku 1928 byla členkou činohry Národního divadla, kde působila do roku 1940. V letech 1943 - 1945 byla nacisty vězněna ve Svatobořicích, kde se jako režisérka podílela na realizaci divadelních představení. Po válce se vrátila do Národního divadla (1945 - 1951) a po propuštění z něj byla v letech 1951 - 1961 členkou Vesnického divadla. V 50. letech byla politicky perzekuovaná a v roce 1969 rehabilitovaná.

Český film věnoval Bechyňové málo pozornosti, a tak se v poměrně rozsáhlém období více než 30 let objevila jen ve 14, vesměs vedlejších nebo epizodních rolích. Poprvé to byla komorná Růženka v melodramatu JINDRA, HRABĚNKA OSTROVÍNOVÁ (1933). Následovala např. prodavačka Tereza v PANENSTVÍ (1937) nebo Hanička v dramatu VĚRA LUKÁŠOVÁ (1939). Po válce se opakoval sled vedlejších rolí v podobě Julie Drábkové v dramatu AŽ SE VRÁTÍŠ (1947), Vančurové ve filmu O ŠEVCI MATOUŠOVI (1948) nebo šenkýřky v hudební komedii DIVOTVORNÝ KLOBOUK (1952).

Po desetileté nucené přestávce se v roce 1965 vrátila před filmovou kameru, aby se s diváky rozloučila. Paradoxně právě v posledním roce její filmové kariéry vytvořila role hned ve třech filmech. Nejdříve to byla Moulisová v psychologickém filmu Otakara Vávry ZLATÁ RENETA, potom hysterka ve sci-fi grotesce ZTRACENÁ TVÁŘ a na závěr profesorka tělocviku v povídce ZLOČIN V DÍVČÍ ŠKOLE ze stejnojmenného filmu. Tímto se její kariéra uzavřela a Jarmila Bechyňová se už nikdy neobjevila ani ve filmu, ani v televizi.