Myriam Boyer 75 let

Myriam Boyer prožila neradostné dětství a na jeviště se dostala v podstatě náhodou, dnes je z ní ale uznávaná divadelní herečka, má za sebou také bohatou práci pro film a televizi, dvakrát bylo nominována i na Cézara za vedlejší roli. Narodila se v Lyonu do prostých poměrů a již od dětství se musela starat o vážně nemocnou matku, zatímco otec se sklony k alkoholismu a násilí se rodině vůbec nevěnoval. V šestnácti letech začala v rodném Lyonu pracovat jako písařka, zároveň se nechala zaměstnat u jednoho místního klenotníka a při práci s voskem utrpěla těžké popáleniny.

Po rozvodu s Rogerem Cornillacem se v roce 1975 jejím druhým manželem stal režisér amerického původu John Berry (1917-1999), s nímž žila až do jeho smrti. Jejich syn Arny Berry (*1982) se dnes prosazuje jako divadelní režisér a herec. I když se Myriam Boyer během sedmdesátých let objevila v několika filmech známých i u nás, její filmografie se rozrůstala jen pomalu vzhledem k tomu, že jako divadelní herečka nadále působila mimo Paříž. Až ve třiceti letech hrála jednu z hlavních rolí po boku Patricka Dewaere ve filmu ČERNÁ ŘADA (Série noire, 1979). Za tento výrazný psychologický příběh s kriminální zápletkou byla také nominována na Cézara v kategorii nejlepší herečka ve vedlejší roli.

Prvního většího triumfu na jevišti dosáhla s Koltesovou hrou Boj černocha se psy, za niž v roce 1983 obdržela Cenu kritiky. Za svou kreaci v další Koltesově hře Roberto Zucco byla v roce 1991 nominována na prestižní Molièrovu cenu. V osmdesátých letech se před kamerou objevovala ještě méně než v předchozí dekádě, připomeňme alespoň společnou práci s Gérardem Depardieu (PŘÍLIŠ KRÁSNÁ – Trop belle pour toi, 1989; VŠECHNA JITRA SVĚTA – Tous le matins du monde, 1991). S Depardieuem hrála také ve filmu URANUS (1990), kde vytvořila manželskou dvojici s Michelem Blancem. Druhou nominaci na Cézara jí vynesl film Bertranda Bliera CUKR, KÁVA, LIMONÁDA (Un, deux, trois, soleil, 1993), v němž byla matkou hlavní hrdinky (Anouk Grinberg). Jako producentka mezitím pracovala také na dvou filmech svého manžela Johna Berryho.

V devadesátých letech se Myriam Boyer třikrát poměrně úspěšně pokusila i o filmovou režii, titulní roli si například přisoudila ve vlastním filmu MATKA CHRISTAIN (La mère Christain, 1998), do nějž obsadila i svého syna Clovise. Tento snímek byl uveden na festivalu v Benátkách a ocenila jej odborná porota filmových kritiků. Mezitím se častěji začala objevovat i v televizi, diváci ji mohli vidět v několika detektivních seriálech, velkých úspěchů ale dosáhla i na divadelním jevišti. Za představení slavné hry Kdo se bojí Virginie Woolfové? v pařížském divadle Théâtre de la Gaité Montparnasse získala Molièrovu cenu (1997), podruhé tuto trofej obdržela za hru Život před sebou Romaina Garyho v roce 2008.