Ema Skálová (1915 - 2012)

Ema Skálová se narodila v Holešově, kde také vyrůstala a získala tady jako ochotnice i první divadelní zkušenosti. Začala studovat obor zubní laborantka, ale z podnětu brněnského divadelního režiséra Aleše Podhorského se rozhodla pro dráhu herečky. Vystudovala Státní konzervatoř v Brně (1940) a ještě za studií pohostinsky účinkovala na jevišti Státního divadla v Brně (hry Ondřej a drak nebo Se srdcem divno hrát), uplatnila se také v brněnském rozhlase. První profesionální angažmá nastoupila ve Východočeském divadle v Pardubicích (1940-1941), do konce války pak hrála v Českém divadle v Olomouci (1941-1945), kde zaujala velkými rolemi v Noci na Karlštejně, Našich furiantech nebo hlavní rolí v Goldoniho komedii Mirandolína. Po zbytek své herecké dráhy byla pak spjata s Realistickým divadlem Zdeňka Nejedlého, kde působila až do odchodu do důchodu (1945-1972), do roku 1980 zde pak ještě příležitostně hostovala. Na divadelním jevišti vynikla Skálová jako univerzální herečka s bravurní schopností obsáhnout řadu odlišných charakterů v klasickém i moderním repertoáru. Výjimečné schopnosti prokázala například v českých hrách Strakonický dudák, Lucerna nebo Stříbrný vítr, ze světového fondu si zahrála například v představení Člověk pro každé počasí, O myších a lidech nebo Bouře.

Před filmovou kameru předstoupila poprvé jako služebná ve filmu PRŮLOM (1946), v první polovině 50. letech se pak objevila v několika tendenčních titulech, až na přelomu padesátých a šedesátých let dostala menší příležitosti v kvalitnějších filmařských počinech (ŽIŽKOVSKÁ ROMANCE, 1958; DEŠTIVÝ DEN, 1962), její největší filmovou rolí byla postava atraktivní milenky Fanynky v psychologickém dramatu KRUH (1959). Několikrát jsme ji mohli vidět v kriminálních filmech (SMRT V SEDLE, 1958; 105% ALIBI, 1959; ZNAMENÍ RAKA, 1966), uplatnila se i v komediálním žánru (jako hraběnka Kounicová například ve filmu POSLEDNÍ RŮŽE OD CASANOVY, 1966). Po delší přestávce se pak objevila v minimálních rolích ve filmech POPRASK NA SILNICI E 4 (1979) a ČAS PRACUJE PRO VRAHA (1979), naposledy se mihla v porevolučním snímku BYLI JSME TO MY? (1990).

Prakticky od počátku televizního vysílání spolupracovala Ema Skálová také s tímto médiem, více pozornosti na sebe upoutala až v 70. a 80. letech účastí v několika televizních seriálech (PAN TAU, 1969), až do vysokého věku se objevovala v inscenacích, naposledy hrála v komediálním povídkovém cyklu HISTORKY OD KRBU (1994). Ještě déle se nakonec prosazovala v rozhlase; také zde pracovala již od 50. let v různých žánrech, až do bezmála devadesáti let věku účinkovala v rozhlasových pohádkách. Svůj kultivovaný hlasový projev uplatnila i v dabingu.

Ema Skálová byla třikrát vdaná, ani jedno manželství ale nemělo dlouhého trvání. Poprvé se ještě za války provdala za divadelního režiséra Karla Svobodu (1912-1982), jejím druhým manželem byl divadelní a rozhlasový režisér Ladislav Pompe (1896-1968), potřetí slavila svatbu s hercem Jaroslavem Radimeckým (1921-1991). Z druhého manželství má syna Michala. Ema Skálová získala v roce 1993 cenu Senior Prix od Nadace Život umělce, dnes žije v soukromí v Praze.