Adolf Branald (1910 - 2008)   † 97 let

Adolf Branald se narodil 4. října 1910 v Praze do rozvětvené umělecké a herecké rodiny. Umění se věnovala jeho matka Marie Branaldová (1887 – 1962) a otec, režisér, spisovatel, herec a překladatel Richard František Branald (1876 – 1950). Díky tomu měl k umění velmi blízko. Už od dětství hrál na divadelních prknech dětské role. Adolfův otec se těsně po převratu v roce 1918 dostal k filmové režii u Excelsiorfilmu Richarda Baláše a svého osmiletého syna obdařil filmovými rolemi.

Odmaturoval na obchodní akademii (1932) a prošel několika profesemi v bance, u olejářských firem, byl prodavačem, pianistou v kině a pracoval i na ředitelství Československých drah (1936 – 1952), jako výpravčí a telegrafista (za 2. světové války na Masarykově nádraží) a po okupaci byl tiskovým referentem ministerstva dopravy. Následně byl redaktorem v nakladatelství Československý spisovatel (1952 – 1959) a od 60. let spisovatelem na volné noze. Branald ještě externě spolupracoval s Československým rozhlasem (rozhlasová hra „Velká noční hudba“, 1958), Filmovým studiem Barrandov, Československou televizí (inscenace CHVÍLE ROZHODNUTÍ, 1961) a přispíval do řady časopisů a novin.

K literární činnosti se dostal poprvé se svým otcem, když spolu napsali několik divadelních her pro ochotnické soubory. Umělecké zkušenosti a divadelní prostředí měly vliv i na Branaldovu spisovatelskou realistickou tvorbu, v níž se zaměřoval (stejně jako Karel Čapek) na obyčejné lidi. Samostatně se jako spisovatel poprvé uplatnil těsně po okupaci románem o osudech herců z kočovných společností 19. století „Stříbrná paruka“ (1947) a naposledy v 95 letech vzpomínkami „Tichý společník“ (2005).

V následujících letech se věnoval vzpomínkovým prózám ze svého dětství, divadla a filmu „V hlavní roli Matyáš“ (1947), „Skříňka s líčidly“ (1960), „Valčík z Lohengrina“ (1972), „Dva muži v jedné válce“ (1979), „Zlaté stíny“ (1980), „My od divadla“ (1983) či „My od filmu“ (1988), „Andělské schody“ (1990), „Báječní muži na létajících ořích“ (1991), „Živé obrazy“ (1992), „Děkovačka bez pugétů“ (1995), „Převleky mého města“ (2000), vzpomínkám z dob války „Severní nádraží“ (1949), „Lazaretní vlak“ (1950), politickým románům „Chléb a písně“ (1952) a „Král železnic“ (1959) a reportážním cyklům „Ztráty a nálezy“ (1961), „Promenáda s jelenem“ (1963), „Vizita“ (1967), „Důvod k zabití“ (1969), „Zrození velkoměsta“ (1988) a i dětem „Dědeček automobil“, „Tisíc a jedno dobrodružství“ (oba 1955) či „Vandrovali vandrovníci“ (1956).