Vladimír Šrámek (1893 - 1969)

Vladimír Šrámek se narodil 6. září 1893 v Libochovicích. Vystudoval na Univerzitě Karlově práva a získal titul JUDr. Přesto se však nechal zlákat uměním. Čile pracoval pro divadlo na pražských a taktéž mimopražských scénách. Vyzkoušel si divadelní režii (výjimečně i hrál), dramaturgii, překládal divadelní hry a snažil se být i literárně čilý. Naposledy před odchodem na odpočinek zastával funkci režiséra a ředitele (1950 – 1951) v královehradeckém Krajském oblastním divadle, dnes to je Klicperovo divadlo (dříve Divadlo Vítězného února). Zde Šrámek razil linii ideového a dobově nezávadného divadla. Za jeho působení se zde uváděly např. sovětské revoluční hry, česká i světová klasická dramata a podobně. Výrazněji se již Šrámek na dalších prknech českých divadel neangažoval.

Pro československou kinematografii posloužil Vladimír Šrámek jako scenárista a hlavně jako herec. Poprvé stál u historického dramatu STAVITEL CHRÁMU (1919) jako spoluautor scénáře (druhým byl architekt Jan Emil Koula). V tomto díle se pod režií Karla Degla a Antonína Novotného uvedl též jako zpovědník císaře a krále Karla IV. (představovaný hercem Národního divadla Jakubem Seifertem). Už následující rok stvořil další filmovou postavu myslivce Hory v melodramatu TAM NA HORÁCH / ČESKÁ LÁSKA (1920) režiséra Sidney M. Goldina, který podle svého námětu a scénáře natáčel v ateliérech Am Zoo v Berlíně.

O rok později zasáhnul i do slovenského filmu, když přijal úlohu grófa Šándora v historicky prvním slovenském celovečerním hraném filmu režiséra Jaroslava Siakeľa s Theodorem Pištěkem v titulní roli Juro Jánošíka. Po pěti letech se znovu nadobro zapojil do české filmové výrobny. V dramatu Františka Hlavatého ROMÁN HLOUPÉHO HONZY / ŘEDITEL SKLÁRNY (1926) podle románu Jana Bárty byl účetním sklárny Hradským. Po boku Vladimíra Šrámka se zjevil Zdeněk Štěpánek, Marta Májová, Marie Gabrielová, Václav Vydra ml., Libuše Freslová, Vladimír Majer, Marie Bečvářová, František Hlavatý, František a Milada Smolíkovi, František Kovářík nebo Vladimír Řepa, Gustav Hilmar a Josef Vošalík.

Na začátku 30. let poprvé zasáhl i do zvukového období. V dnes už nedochované AFÉŘE PLUKOVNÍKA REDLA (1931) Karla Antona, natočené podle skutečné události a podle stejnojmenného románu Egona Erwina Kische, se představil jako obhájce. Onoho plukovníka rakouského generálního štábu Alfreda Redla ztělesnila známá postava české kultury Emil Artur Longen. Rozloučení s filmovými ateliéry a taktéž s kamerami mu připravil až o jednadvacet let později režisér Karel Steklý v partu tajného detektiva Kubrta v Olbrachtově ANNĚ PROLETÁŘCE (1952) – jedno z „výstavních“ děl poválečné zestátněné filmové produkce. Téměř dalších dvacet let žil Vladimír Šrámek bez filmování.