Ingmar Bergman (1918 - 2007)

Studoval na vysoké škole divadelní vědu a vedl divadelní kroužek vysokoškoláků. 1940-42 získal angažmá jako režijní asistent u Královské opery ve Stockholmu. Divadelní režii se pak s přestávkami věnoval i v pozdějších letech, kdy se postupně začal jeho hlavní zájem soustřeďovat na film. 1940-44 měl možnost seznámit se blíže s problémy filmové tvorby jako hlavní dramaturg společnosti Svensk Filmindustri, pro kterou pak natočil většinu svých filmů. 1944 napsal námět a scénář pro film režiséra Sjoberga "Štvanice". Do r. 1946 byl pak hlavním režisérem na provinční činoherní scéně v Halsingborgsu. 1945 natočil svůj první film Kris (Krize) podle divadelní hry dánského autora Lecka Fischera "Matka-zvíře".

1950 napsal námět k filmu Lars-Erica Kjellgrena "Když město dřímá" a sám natočil film o činnosti cizích agentů ve Švédském hlavním městě Sant hander inte har (U nás se to stát nemůže), o němž sám říká, že to byl omyl, 1951 tematicky mu blízký Letní sen (Sommarlek), román tanečnice a studenta, jehož tragická smrt visí jako stín nad jejím životem, s Maj-Britt Nilssonovou, 1952 Kvinnors vantan (Čekající ženy), volně na sebe navazující příběhy z manželského života, vyprávěné ženami tří bratrů, s Anitou Bjorkovou, Evou Dahlbeckovou a Nilssonovou, a navíc napsal námět a scénář k dalšímu Molanderovu filmu "Rozvod". 1953 volně zpracovaný román Per-Anderse Fogelstroma Léto s Monikou (Sommaren med Monika) s mistrovskou kresbou citových a lidských vztahů důvěřivého hocha k lehkomyslnému děvčeti, s Harrietou Anderssonovou, a Večer kejklírů (Gycklarnas afton), filozofické zamyšlení nad smyslem lidské existence, promítnuté do příběhu skupiny kočovných artistů.

1954 znovu rozvinul své oblíbené téma krize vzájemných mileneckých a manželských dvojic, tentokráte komediální formou, v příběhu gynekologa En lektion i karlek (Lekce v lásce) s Gunnarem Bjornstrandem a Dahlbeckovou. V témže roce přijal na šest let angažmá jako režisér činoherní scény v Malmo, což mu však nebránilo pokračovat obvykle v prázdninových měsících ve filmařské činnosti. 1955, po vážněji zaměřeném příběhu lehkomyslného pohrávání si s mileneckými vztahy Kvinnodrom (Sny žen) s Dahlbeckovou, Harrietou Anderssonovou a Bjornstrandem vytvořil vynikající komedii o problémech mileneckých vztahú Úsměvy letní noci (Sommarnattens leende), situovanou na venkovské sídlo, se souborem svých nejoblíbenějších a v předchozích filmech již vyzkoušených herců. 1956 napsal námět a scénář k Sjobergovu filmu "Poslední pár z kola ven", 1957 natočil mystikou obestřené drama z dob křižáckých rytířských výprav Sedmá pečeť (Det sjunde inseglet), které celým svým založením otevíralo novou vývojovou etapu tohoto tvůrce; herecký soubor tu byl poprvé obohacen o Maxe von Sydowa, a také Bibi Anderssonová tu vytvořila svou první velkou roli. V témže roce natočil další významné dílo Lesní jahody (Smultronstallet), dramatické zamyšleni starého lékaře nad minulostí, prolínající se do současnosti, kterou prožívá ve společnosti mladých lidí; v hereckém souboru se tu poprvé objevila Ingrid Thulinová a hlavní roli sehrál, jako poslední, krátce před smrtí, průkopník severské filmové školy režisér Victor Sjostrom.

1958 realizoval film vybočující tématem i stylem z kontextu jeho tvorby Než se rozední (Nara livet), v němž podobně jako v "Čekajících ženách" zachytil v paralelních dějových akcích vyprávění tří rodiček v nemocničním pokoji, s Thulinovou, Dahlbeckovou a Bibi Anderssonovou, a v témže roce psychologické drama Tvář (Ansiktet), v němž kolem víceméně symbolické postavy hypnotizéra rozvinul v ději diskusi o hranicích reálného a ireálného světa, s Maxem von Sydowem. 1960 vytvořil dva tematicky protikladné fílmy: Pramen panny (Jungfrukallan), středověkou severskou baladu o přepadení, znásilnění a zavražděnÍ nevinné zemanské dcery, zpracovanou poeticky umocněným naturalismem, s Birgit Petterssonovou, a komedii na motiv starého irského úsloví, že "panna je ječným zrnem v oku ďábla" Ďáblovo oko (Djavulens oga) s Jarlem Kullem a Bibi Anderssonovou. V té době již přešel jako hlavní režisér a později ředitel na Královskou činoherní scénu do Stockholmu.