Vladimír Jedenáctík (1905 - 1980)

Vladimír Jedenáctík se narodil 18. července 1905 v Brně do rodiny učitelky hudby (byla žačkou Leoše Janáčka). Od ní získal mladý Vladimír lásku k hudbě a osvojil si hru na klavír. Opernímu zpěvu se zprvu učil soukromě u Valentina Šindlera a Máši Fleischerové a poté také na brněnské Státní konzervatoři (24. červen 1924 – 9. září 1925). Roku 1926 složil v Brně státní zkoušku z klavíru a sborového i sólového zpěvu. První jevištní zkušenosti posbíral na jevišti opery brněnského Národního divadla (1926 – 1942) a nakonec se stal sólovým umělcem opery Národního divadla v Praze (1. říjen 1942 – 31. prosinec 1973), odkud odešel až na odpočinek. Byl činný koncertně a hostoval na mnoha divadelních scénách.

Vladimír Jedenáctík se například zjevil v operách „Honzovo království“ (Ďábel), „Čert a Káča“ (Marbuel), „Dalibor“ (Žalářník), „Krútňava“ (Štelina), „Chovanština“ (Kníže Ivan Chovanský), „Smrt kmotřička“ (Táta šumař), „Bouře“ (Kaliban), „Krakatit“ (Pošťák), „Žvanivý slimejš“ (Žvanivý slimejš), „Bratři Karamazovi“ (Fjodor Karamazov), „Tajemství“ (Bonifác), „Dvě vdovy“ (Mumlal), „Hubička“ (Otec Paloucký), „Prodaná nevěsta“ (Kecal), „Figarova svatba“ (Bartolo), „Braniboři v Čechách“ (Oldřich Rokycanský), „Maškaráda“ (Otec Augustin), „Čertova stěna“ (Rarach), „Psohlavci“ (Matěj Přibek), „Don Carlos“ (Inkvizitor), „Kupec benátský“ (Tubal), „Maryša“ (Vávra), „Lazebník sevillský“ (Basilio), „Lucerna“ (Mušketýr), „Tosca“ atd.

Na rozdíl od ostatních operních pěvců, se Vladimír Jedenáctík celkem výrazně uplatnil i na poli české kinematografie. Vždy to byly svérázné malé a epizodní roličky. Začal jako student v hostinci v Krškově dramatu REVOLUČNÍ ROK 1848 (1949). Do konce 60. byl ještě hajným Šindelářem (MIKOLÁŠ ALEŠ), baronem Kotowským (JESTŘÁB KONTRA HRDLIČKA), dvořanem (BYL JEDNOU JEDEN KRÁL…), družstevníkem (PO NOCI DEN), myslivcem (OBUŠKU, Z PYTLE VEN!), řezníkem (KAM S NÍM?), panem Doležalem (ŠKOLA OTCŮ), svatebčanem (PĚT Z MILIONU), náměstkem (PRECLÍK), vandrákem Lojzou (FARÁŘŮV KONEC), porybným Venturou („RAKEV VE SNU VIDĚTI…“), uhlířem Jandáčkem (SVATEJ Z KREJCÁRKU) a hercem spolku Thalie Basem (DEN SEDMÝ – OSMÁ NOC).

Během normalizačních 70. let stále čile hrál až do své smrti: hrobař Ferdásek v Matějkově NAHOTĚ (1970), otec Šíma v Moskalykově BABIČCE (1971), bývalý artista Štěpán Vondráček v koprodukčních KARLOVARŠTÍCH PONÍCÍCH (1971), otec poručíka Pavla Maliny (Petr Čepek) v Herzově dramatu PETROLEJOVÉ LAMPY (1971), pan Karbus v příběhu TATÍNEK NA NEDĚLI (1971) Jaroslava Macha, Vincek v Matějkových psychologických NÁVRATECH (1972), havíř v Machově komedii ZLATÁ SVATBA (1972), hajný ve středometrážním snímku SIRIUS (1974) Františka Vláčila, kolovrátkář v pohádce Juraje Herze DEVÁTÉ SRDCE (1978) a naposledy Kyklop v příběhu Karla Kachyni LÁSKY MEZI KAPKAMI DEŠTĚ (1979).