Stanislav Remunda (1927 - 2012)

Stanislav Remunda pochází z rodiny pekaře, který se jako ochotník věnoval divadlu. Stanislav se pod vlivem otcových zájmů rozhodl věnovat herectví a začal studovat na Státní konzervatoři v Brně, odkud přešel na Státní konzervatoř do Prahy, po jejímž absolvování (1948) ještě rok studoval na DAMU. Jeho první štací na divadelních prknech bylo Městské divadlo v Libni, respektive Divadlo S. K. Neumanna (1949-1952), poté na řadu let posílil herecký i autorský tým Divadla na Vinohradech (1952). Jako herec vynikl v českém i světovém klasickém repertoáru (Cyrano z Bergeracu, Legenda o lásce, Vojna a mír, Fidlovačka). Ve Vinohradském divadle se ve druhé polovině šedesátých let prosadil i jako režisér a realizoval řadu úspěšných představení převážně psychologického zaměření (Kočka na rozpálené plechové střeše, Měsíc pro smolaře, Lištičky, Noc s leguánem), některými režiemi ale nastínil i své pozdější směřování k veselohrám (Večer tříkrálový).

Od konce 40. let se Stanislav Remunda objevoval i ve filmu, zvláště v padesátých letech nabyly jeho filmové role na určitém významu, i když dnes je většina z jeho titulů zapomenutá. Poprvé hrál ve filmu ČAPKOVY POVÍDKY (1947), kde se však jen mihnul jako mladík v davu. Následovaly postavy vesměs sympatických mladých mužů ve filmech různých žánrů (ZÁŘIJOVÉ NOCI, 1957; PRÁČE, 1960), výjimečně se objevil i v negativních rolích (KRÁL ŠUMAVY, 1959), ve dvou filmech prokázal schopnost hlubší psychologické studie (ÚTĚK ZE STÍNU, 1958; MARIE, 1964). Poté, co se začal v divadle věnovat režii, značně omezil svou práci pro film, jako učitel se objevil v dnes pozapomenuté komedii NAŠE BLÁZNIVÁ RODINA (1968), poměrně velkou rolí chladného nápadníka hlavní hrdinky se publiku připomněl v legendárním filmu PETROLEJOVÉ LAMPY (1971), další výraznější kreaci předvedl v komedii ZLATÁ SVATBA (1972). Další Remundova spolupráce s filmem se odehrávala již jen v rozměru významově zanedbatelných epizodek (PARTA HIC, 1976; COŽ TAKHLE DÁT SI ŠPENÁT, 1977). Ani v televizi nevystupoval nijak často, kromě několika inscenací v 60. letech lze připomenout snad jen seriál SŇATKY Z ROZUMU (1968) a jeho pokračování ZLÁ KREV (1986). Před filmovou kamerou stál Remunda naposledy ve společensky kritickém snímku POSTAVENÍ MIMO HRU (1979), od té doby se věnoval výhradně divadlu.

V roce 1998 získal Stanislav Remunda ocenění Senior Prix od Nadace Život umělce. V poslední době se ze zdravotních důvodů souvisejících s jeho věkem drží v ústraní. Remunda byl ženatý s herečkou Blankou Vikusovou (*1925), známou z několika televizních seriálů. Od počátku 70. let žije v nemanželském vztahu s herečkou Ivou Janžurovou (*1941); nutno dodat, že v době normalizace byl tento mediálně známý a nesezdaný pár kuriozitou. Z jejich vztahu pocházejí dvě dcery – Sabina Remundová (*1972) a Theodora Remundová (*1974); obě se prosadily jako výrazné osobnosti nejen v rodinném divadle, ale jako herečky, scénáristky a režisérky i ve filmu.