Maria Tauberová (1911 - 2003)

Maria Tauberová se narodila 28. dubna 1911 ve Vysokém Mýtě jako Marie Proskeová do lepší rodiny hulánského důstojníka c. a k. armády. Roku 1918 byl otec převelen do Vídně, kam za ním o rok později přicestoval i zbytek rodiny. I když původně studovala na vídeňské Hudební akademii u F. Rebaye a na mistrovské škole hru na klavír (1926 – 1933), díky Rebayovi, který u ní rozpoznal pěvecké vlohy, se stala žačkou u L. Rippera, R. Eibenschützové a v letech 1933 – 1935 u F. Carpiho v Miláně a poté i v Praze. Díky řediteli Karlu Neumannovi byla po hostinské úloze ve Verdiho „Rigolettu“ a Mahenově „IV. symfonii“ z června 1936 přijata do opery pražského Národního divadla (15. listopad 1936 – 1. září 1973).

Už svým jemně znějícím a technicky dokonale připraveným hlasem, sopránem zvonivých výšek, jasem a témbrem i líbezností si získala Maria Tauberová oblibu operního publika. K výborným výkonům ji taktéž pomáhal drobný plavovlasý zjev bezprostředního a stále usměvavého děvčátka. Něžnost, lehkost, svůj půvab a dovednost zvládnout i ten nejtěžší operní part si zpěvačka zanechala až do vysokého věku. Známá byla její umělecká připravenost, zodpovědnost, přirozenost, přesvědčivost, vkusnost a smysl pro daný hudební styl. Během 40. a 50. let se nemohla kvůli dramaturgii Národního divadla umělecky uplatnit.

Přesto všechno se Maria Tauberová vypracovala na nejpřednější členku pražské opery a hlavně jednu z nejlepších zpěvaček vůbec. Až do svého odchodu na penzi si udržela vysokou popularitu u diváků a dívčí krásu. Z operních partů Tauberové si uveďme díla „Rigoletto“ (Gilda), „Hubička“ (Barče), „Příhody lišky Bystroušky“ (liška Bystrouška), „Hoffmannovy povídky“ (Olympie), „Čarostřelec“ (Anička), „Car a tesař“ (Marie), „Zvíkovský rarášek“ (Petřík), „Kouzelná flétna“ (Papagena), „Figarova svatba“ (Zuzana), „Don Giovanni“ (Donna Elvíra), „Lucerna“ (kněžna), „Dvě vdovy“ (Karolina), „Violetta“ (Violetta) apod.

Ještě během svých pěveckých studií byla v první polovině 30. let přizvána filmaři ke spolupráci na zpívajících hereckých postavách atraktivních milovnických hrdinek. Po maličké roličce návštěvnice baru ve filmu Fridricha Fehéra KDYŽ STRUNY LKAJÍ (1930) se uplatnila o tři roky později ve třech hlavních milovnických úlohách sestřenice Amálky v Lamačově komedii JINDRA, HRABĚNKA OSTROVÍNOVÁ (1933), Blaženky Adamové v komedii U NÁS V KOCOURKOVĚ (1934) Miroslava Cikána i Jana Wericha a naposledy se její tvář na stříbrném plátně zjevila v další Cikánově komedii NA RŮŽÍCH USTLÁNO (1934), kde si Tauberová zahrála Klárku Haugwitzovou.