Jiří Slavíček (1901 - 1957)

Jiří Slavíček se narodil 31. července 1901 v Praze známému českému malíři Antonínovi Slavíčkovi (1870 – 1910) a jeho ženě Bohumile Brynychové. Jiřího bratr, Jan Slavíček (1900 – 1970), byl po otci taktéž malířem. Mladý Jiří absolvoval v Praze strojní inženýrství a získal titul inženýra. Touha po umění však byla silnější. Rozhodl se věnovat filmu, ale věděl, že se jen tak snadno neprosadí. Proto odjel roku 1929 na studijní cestu do Hollywoodu. Zde se seznámil s filmovou technikou a propracoval se až na post střihače. Do českých novin a časopisů měl jako jeden z nejpovolanější možnost psát recenze, zprávy a informace o amerických filmech a kinematografii.

Post střihače mu však tak zcela nevyhovoval a čím dál tím více toužil po filmové režii. Slavíček měl dobrý úmysl režírovat s nejvyšší mírou umění, nechtěl chodit po vyšlapaných cestách a neobchodovat s „filmovou konfekcí“. Tento záměr se mu však nevydařil, chybělo mu k tomu dostatečné vzdělání a dost vytrvalosti. Několikrát se na rozhraní 40. a 50. let pokusil i o psaní scénářů ke svým filmům (př. DNES O PŮL JEDENÁCTÉ, MORDOVÁ ROKLE nebo KONEC STRAŠIDEL).

K filmové režii se dostal ve spolupráci s hercem Čeňkem Šléglem, který také tíhnul k filmové režii, při průměrných komediích s dvojicí Jindřich Plachta a Ladislav Pešek JARČIN PROFESOR (1937) a ARMÁDNÍ DVOJČATA (1937). Následující rok si ještě, s také začínajícím, režisérem J. A. Holmanem ulaj režie válečného dramatu o jedné bitvě za svobodu našeho národa ZBOROV (1938). Ještě téhož roku již sám režíroval, a velice nadějně, drama SOUD BOŽÍ (1938) podle divadelní hry Jiřího Hory „Bártova pomsta“, komedii podle „Malostranských povídek“ Jana Nerudy VZHŮRU NOHAMA (1938) a další drama z vesnického prostředí na motivy románu Jindřicha Šimona Baara CESTOU KŘÍŽOVOU (1938). Slavíček točil ještě dále, ale za okupace mu byla částečně znemožněna tvůrčí činnost.

V roce 1939 se pokusil zachytit těžký život kočovných herců na rozhraní 19. a 20. století na veseloherní bázi HVĚZDA Z POSLEDNÍ ŠTACE (1939), na námět divadelní hry F. X. Svobody zfilmoval drama SMĚRY ŽIVOTA (1940) a roku 1941 se snažil pozvednout národní sebevědomí a zároveň natočil své nejlepší filmové dílo, komedii PANTÁTA BEZOUŠEK (1941) podle románu K. V. Raise s celkem dobrým výkonem Jaroslava Vojty, Ladislava Boháče, Zity Kabátové a Vlasty Matulové. Na konci protektorátu ještě režíroval se začínajícím režisérem Václavem Krškou poetickou komedii KLUCI NA ŘECE (1944).