Franco Zeffirelli (1923 - 2019)

„Divadlo je základ, pramáti všeho.“

Jeho pověst průbojného talentovaného režiséra se brzy rozšířila nejen po celé Itálii. Hostování po Evropě vyústilo v roce 1961 ve velkolepý úspěch na londýnské divadelní scéně, kde na prknech divadla Old Vic uvedl inscenaci Shakespearovy tragédie ROMEO A JULIE. „Setkání“ s nejslavnějším světovým dramatikem bylo osudové pro celou Zeffirelliho kariéru, kdy následně proslul jako uznávaný odborník na Shakespeara. Toto zaměření si upřesnil i v opeře režií děl se shakespearovskou tématikou, například Verdiho FALSTAFFa kterého nastudoval v newyorské Metropolitan opeře za dirigování Leonarda Bernsteina, nebo Barberovy opery ANTONIUS A CLEOPATRA. V roce 1962 se uvedl i na newyorské Broadwayi inscenací Dumasovy DÁMY S KAMÉLIEMI a v příštím roce v Itálii Albeeho hry KDO SE BOJÍ VIRGINIE WOOLFOVÉ? Ačkoli od poloviny šedesátých let působí převážně jako filmový režisér, na divadlo Zeffirelli nikdy nezanevřel a ač s přestávkami, stále se k jevištní tvorbě vrací. Zatím poslední divadelní úspěch zaznamenal po čtrnáctileté odmlce 7.prosince 2006, kdy v milánské La Scale uvedl svou již pátou verzi Verdiho AIDY. Velkolepé představení čítající na 350 herců, zpěváků, sboristů, tanečníků a statistů bylo oceněno třináctiminutovým nepřetržitým aplausem a italský tisk jej jednoznačně označil za grandiózní, fascinující a přesvědčivé. Zasloužený triumf pro třiaosmdesátiletého tvůrce.

Jako režisér se poprvé obeznámil s filmovou praxí 1958 v nenáročném povídkovém snímku CAMPING. Roku 1965 připravoval v Itálii pro amerického producenta filmovou verzi novely Thomase Manna SMRT V BENÁTKÁCH, k jejíž realizaci však nakonec nedošlo (paradoxně ji nakonec v roce 1971 zfilmoval právě Luchino Visconti). V roce 1966 přichází první uskutečněný významnější filmový projekt, Shakespearova komedie ZKROCENÍ ZLÉ ŽENY s manželskou dvojicí Liz Taylorovou a Richardem Burtonem. Podle kritiků jedna z nejlepších adaptací Shakespeara od dob klasických shakespearovských filmů Laurence Oliviera a Orsona Wellese, kdy se Zeffirellimu podařilo evokovat život renesanční Padovy. S ještě větším ohlasem se setkal režisérův další film, opět adaptace Shakespearovy hry, tentokrát nesmrtelná tragédie ROMEO A JULIE (1968), kterou obsadil mladistvými (oba byli ve věku skutečných milenců) debutujícími herci Leonardem Whitingem a Olivií Husseyovou. Dílo bylo vřele přijato filmovými kritiky i diváky po celém světě. Film získal dva Oscary (Pasqualino de Santis za kameru, Danilo Donati za návrhy kostýmů) a 2 nominace (film a režie), Zeffirelli dostal Donatellova Davida při příležitosti V. festivalu mezinárodní filmové spolupráce v Taormině 1969, sdružení zahraničních novinářů akreditovaných v Hollywoodu udělilo filmu Zlatý glóbus (nejlepší zahraniční snímek mluvený anglicky), největším zadostiučiněním však pro režiséra může být fakt, že jeho verze slavné tragédie je dodnes považována za nejlepší, která se kdy na plátně objevila (celkem jich je kolem 30).

„Ovlivnění divadelním uměním se u mne projevuje především pokud jde o ZKROCENÍ ZLÉ ŽENY, kde jsem záměrně chtěl vytvořit velkou kulturní podívanou s lehce divadelní koncepcí, cosi na půl cesty mezi divadlem a filmem. Jinými slovy, při ZKROCENÍ ZLÉ ŽENY jsem chtěl filmovými prostředky ilustrovat určitý jevištní experiment, zatímco jeden z důvodů, proč jsem chtěl natočit ROMEA A JULII, byl záměr vyjít ze stejného shakespearovského kadlubu, ale dojít přesně k opačnému výsledku – tj. k ryzímu filmu. A myslím, že se mi to podařilo, protože můj ROMEO A JULIE má možná spoustu chyb, ale je to film, ani na okamžik nepřipomíná divadlo.“