Claude Nuridsany

"Naším zájmem je ukazovat krásu přírody a štěstí, které může přinášet."

Ve svých filmech, které snad nejlépe možno popsat jako mytopoetická přírodní dramata či "přírodní fikce" (tvůrci se vášnivě brání poněkud necitlivému označení dokumentární film), se zaměřují zvláště na říši hmyzu a další měřítkem nevelké obyvatele přírodního světa, jako jsou obojživelníci či plazi. Miniaturní, hemživý svět těchto tvorů vykreslují za užití nejmodernější fotografické techniky, často speciálně navržené a zkonstruované pro potřeby toho kterého filmu, přičemž v duchu goethovské romantické vědy usilují o "poetické, okouzlené vidění přírody". Výsledkem jsou hluboce poetické, jen obtížně zařaditelné filmové meditace, stojící na nejasném pomezí vědy a poezie, které nejenže umožňují prožívat svět v jiném, pro nás vzdáleném prostorovém i časovém měřítku - doslova jako bychom jej nahlíželi pod zvětšovacím sklem či mikroskopem, ale nadto nabízejí radostnou, dětsky bezelstnou oslavu nadčasové krásy přírody ve všech jejích vnímatelných podobách. Jako takové představují imaginativní alternativu ke konvenčním, často vzájemně zaměnitelným přírodopisným filmům a ukazují, že tento přehlížený a především v odborných kruzích nedoceněný žánr nemusí být jen školní pomůckou v hodinách biologie či odpolední výplní televizního programu, ale že může nabídnout skutečně plnohodnotný umělecký, estetický, ba dokonce duchovní zážitek, který snese srovnání i s těmi největšími díly světové kinematografie.

Claude i Marie se narodili v Paříži roku 1946. Claude vyrůstal na pařížském předměstí a než se bezhlavě zamiloval do všeho nekonečně malého, upíral zrak k noční obloze a snil o dráze astronoma. Marie naopak strávila podstatnou část dětství na bretaňském venkově (její otec byl obchodník z bretaňského města Lorient), kde po celé dny nerušeně bloumala po okolí a jako dětští hrdinové v jejich třetím celovečerním snímku La clé des champs (2011) tajila dech nad živoucími zázraky tamních luk, pastvin a lesů. Společný zájem o živoucí přírodu je v šedesátých letech přivedl ke studiu biologie na pařížské Univerzitě Pierra a Marie Curieových. Již coby studenti byli hluboce zaujati obecně filosofickými tématy, zvláště pak otázkou, co to znamená být "naživu", která se o mnoho let později stane živnou půdou, z níž vyklíčí ambiciózní snímek Příběh Modré planety (Genesis, 2001), pojednávající o velkém dramatu života, od jeho skromných a nenápadných počátků až po dnešní okázalou bujnost. Příroda však svérázné dvojici nebyla jedinou vášní - oba také mimořádně silně tíhli ke světu umění; literatury, hudby, fotografie a (nepřekvapivě) najmě filmu, za nímž se pravidelně - zvláště v období dlouhých a ponurých zim - vydávali do proslulé Francouzské cinematéky (La Cinémathèque Française). Ta se, jak podotýkají v rozhovoru s filmovým historikem Scottem Macdonaldem, stala oběma jakousi druhou univerzitou. A bylo to koneckonců právě na půdě cinematéky, kde se budoucí spolupracovníci a manželé poprvé seznámili.

Poté co zdárně ukončili magisterské studium, pokračovali ve studiu postgraduálním. Jejich původním záměrem bylo stát se výzkumníky, ale prvotní setkání s prostředím výzkumných laboratoří přineslo senzitivní, romanticky založené dvojici hořké zklamání. V oné době, tedy zhruba v půli šedesátých let, se v biologickém myšlení coby dominantní, ne-li monopolní diskurs prosadila molekulární biologie - disciplína, která radikálním způsobem obrací pozornost od vnějšího zjevu organismů (který tradičně zkoumala morfologie) na jejich vnitřní, buněčnou a genetickou strukturu a ve své krajní podobě redukuje veškeré živé bytosti - a tedy i krásu a rozmanitost jejich niternosti a vnějších životních projevů - na pouhé pasivní nositele neviditelné genetické informace. Molekulární biologie na dlouhou dobu vytlačila veškeré alternativní pokusy o výklad živého světa, především pak takové, které nahlížejí více než jen technickou, funkční stránku přírody. Vedle niterného nesouhlasu s tímto pohledem na živoucí jevy se ovšem necítili spokojeni ani s inkluzivitou akademického světa, v němž bylo možno publikovat v zásadě jen pro jiné badatele z oboru a dlouhodobě proto toužili uzavřený vědecký svět opustit a sdílet své objevy s druhými. To také nakonec učinili a počínaje rokem 1969 se stali badateli a tvůrci na volné noze.