Amos Gitai 73 let

Amos Gitai je považován za jednoho z nejznámějších a také nejvýznamnějších režisérů a dokumentaristů Blízkého východu. Narodil se 11. října 1950 v izraelském městě Haifa. Než se dostal ke své současné profesi, urazil Gitai dlouhou a trnitou cestu. Po stopách svého otce začal studiem architektury, které v roce 1973 přerušila 4. arabsko-izraelská válka, známá také jako jom kipurská. Gitai byl odvelen a pomáhal při záchranářských pracích. K dispozici měl filmovou kameru a byl to právě tento instrument, který předznamenal jeho budoucí kariéru filmového tvůrce a dokumentaristy.

Během svého exilu ve Francii se Gitai soustředil především na tvorbu dokumentaristickou, natočil několik oceňovaných děl jako např. PINEAPPLE (1983) – humornou formou natočená satira o pěstování a marketingových strategiích prodeje ananasů. Roku 1985 Gitai uvedl svůj celovečerní debut ESTHER, který je první částí zamýšlené trilogie. Film byl uveden hned na několik mezinárodních festivalech včetně toho nejvýznamnějšího v Cannes. Druhá část trilogie BERLIN-JERUSALEM (1989) vznikla jako fikční biografie dvou žen cestujících do Jerusaléma. Film získal ocenění na filmovém festivalu v Benátkách cenu kritiky. Závěrečnou částí je pak snímek GOLEM, THE SPIRIT OF EXILE (1991), který Gitai uvedl na festivalu v Berlíně.

V roce 1993 skončil režisérův desetiletý exil, po návratu do rodné vlasti přichází Gitaiovo nejproduktivnější období během něhož natáčí na dvě desítky krátkometrážních, dokumentárních a celovečerních hraných filmů. V pořadí druhý Gitaiův trojlístek filmů se zabývá tematikou měst, někdy také nazývána jako městská trilogie. Filmy DEVARIM (1995), YOM YOM (1998) a KADOSH (1999) vypráví o lidech a jejich každodenních problémech s partnery, vírou, apod. Ve výše uvedených filmech Gitai dokázal režisérsky přesně a velmi citlivě zachytit sílu emoce v daném okamžiku, toho dociluje použitím dlouhých kamerových jízd, které na první pohled vypadají poněkud skromně až omezeně, nicméně vždy je možné objevit silnou mnohoznačnost a cílenou promyšlenost. Dalším trademarkem, kterým se Izraelec jasně odlišuje od soudobé zahraniční produkce, je zakomponování ambientních hudebních znaků do díla.

Rokem 2000 se Gitai obrací ve svých filmech k vlastním vzpomínkám a k novodobé izraelské historii. Ve filmu KIPPUR (2000), který reflektuje události roku 1973 a zobrazuje Gitaiovy vzpomínky na válečný konflikt, kdy jako člen zdravotnických jednotek zachraňoval životy izraelských vojáků. Film s naprosto omračující vizuální stránkou je složen z pouhých 129 záběrů, z nichž ten nejdelší svou délkou přesahuje sedm minut. Gitai záměrně ukazuje členy jednotky zpovzdálí, je si vědom chaosu, který na bitevním poli vzniká a tento aspekt přenáší na diváka.