Theodoros Angelopoulos (1935 - 2012)

"Vesnice je takový kompletní svět v malém. Staré řecké vesnice měla ducha, život, bylo v nich plno práce, zábavy a veselí. Ano, začaly se vylidňovat už na přelomu století, ale byla to 2.světová a následná občanská válka, které jejich reálie a koncepci zničily úplně. Tyto dvě katastrofy změnily celý náš způsob života."

Rodiče se za války snažili rodinu zajistit seč mohli, strádání a hladu se, jako většina v té době, ale nevyhnuli. V jedenácti mu navíc umírá sestra Voula (měl ještě bratra Nikose a sestru Haroulu). Očekávalo se, že převezme právnickou praxi svého strýce a začal tak na aténské univerzitě studovat práva. Krátce před promocí byl však odveden k povinné službě u armády a po návratu odešel do Paříže na Sorbonnu za studiem literatury, filmu a antropologie pod vedením Clauda Lévi-Strausse (jehož teorie o univerzální mezikulturní stavbě mýtu nepochybně ovlinila Angelopoulosův mýticky zaobalený filmařský přístup). V roce 1962 nastoupil na prestižní francouzskou filmovou akademii IDHEC (Institut des Hautes Études Cinématographiques), ze které byl však po prvním ročníku vyloučen, údajně kvůli aroganci a nedostatku disciplíny.

Zapsal se do kurzu v "Musée de L’Homme" (Muzeum člověka), kde studoval techniku "cinéma verité" (kino pravda) u slavného etnografa a dokumentaristy Jeana Rouche. V Řecku pak coby filmový kritik působil v levicovém tisku "Demokratiki Allaghi" (Demokratická změna), zakázaném po vojenském převratu v roce 1967. Tato činnost podle něj vyplynula z traumatu po napadení policií během propapandreovských studentských demonstrací v roce 1964. Začátek Angelopoulosovy vlastní filmové tvorby koreluje s nástupem vojenské diktatury v Řecku koncem 60. let. Ještě v době jeho novinářské práce ho řecký skladatel Vangelis zangažoval do propagačního filmového projektu ke své tour, díky kterému získal prostředky potřebné k natočení svého prvního (uvedeného) krátkého filmu: experimentální satiry o hledání nebo lépe tvorbě "ideálního člověka" nazvané EKPOMBI (Broadcast, 1968), která získala Cenu kritiků na Soluňském filmovém festivalu.

Ve svém prvním celovečerním epizodicky stavěném filmu-ve-filmu REKONSTRUKCE (1970) Angelopoulos odhaluje vliv dokumentární školy Jeana Rouche. Inspiruje se skutečným osudem muže, který se vrátil domů z práce v Německu a kterého zabila jeho vlastní žena se svým milencem. Ve filmu poukazuje na vymírání řeckého venkova, a tedy samotné esence řecké duše. Právě zde (stejně jako později v Cestě na Kytheru) se zřetelně odráží incident z autorova vlastního života, onen nečekaný návrat otce po měsících nejistoty stran jeho dalšího osudu po zatčení kdy už byla rodina přesvědčena, že byl popraven.