Charlie Chaplin (1889 - 1977)

Beze slov dokonale výmluvný Tulák jako představitel věčné poezie smíchu a slz. Pevně propojená kombinace moudrosti a sentimentu nám nabízí notnou dávku legrace nesmlouvavě vykoupenou pocitem hořkosti. Na druhé straně pověst hollywoodské hvězdy, bláznivý zájem veřejnosti o jeho osobu, nesmírný obdiv, nejhlubší opovržení, nevyrovnaný život a čtyři manželky... To je odvrácená strana příběhu jedné z největších filmových legend.

Svérázného autora scénářů, režiséra, herce i skladatele filmové hudby máme tendenci přirozeně pojit s novodobými americkými dějinami. Ačkoli přesně symbolizuje americkou grotesku, jsou jeho kořeny ryze evropské a do Starého světa se zase vrátil. O americké občanství vlastně ani nikdy nezažádal, Spojené státy začátku 20. století mu však mohly nabídnou jedinečné možnosti. Stejně tak se dá předpokládat, že by odešel kamkoli jinam, pokud by to mohlo být příznivější pro jeho práci ve filmovém průmyslu. Nezávislost na nikom a na ničem, jíž toužil dosáhnout, se mu však vzdalovala spolu s přibývajícím úspěchem. Obecně známý Chaplinův původ, jej činí ideálem muže, který svého postavení dosáhl sám a přitom vzešel z těch nejdrsnějších poměrů chudinských čtvrtí Londýna konce 19. století. Když se podřadná music-hallová subreta Hannah vrátila z Afriky, kam si odskočila prožít románek s postarším zámožným mužem, měla s sebou už sice nemanželského synka Sydneyho, ale přesto se rychle provdala za obdobně nevýrazného zpěváka Charlese Chaplina. 16. dubna 1889 se jim narodil Charles Spencer Chaplin.

Budoucí legendu stříbrného plátna ale zatím nečekalo nic, než krušné roky, které se dají nazvat dětstvím pouze s pořádnou dávkou fantazie. Otec je opustil a kariéra mladé matky končila. Malí Chaplinové se o svoje přežití museli starat sami, navíc podporovat psychicky nemocnou matku v blázinci. Střídali pobyty v chudobincích, práci poslíčků, uklízečů či prodavačů si zpestřovali krádežemi a pro svoji potřebu někoho napodobovat a bavit, skončili na jevištích music-hallů a u kočovných souborů. Téměř negramotného, ale schopného Charlese se ve čtyřiadvaceti zmocnily čtenářské a intelektuální potřeby. Na povrch vystupuje jeho ctižádost, extrémní píle a snaživost, s níž svůj determinující původ překonal. Nejspíš ho právě toto společenské zařazení nasměrovalo ke groteskám, které tehdy rozhodně nebyly považovány za formu umění. Když tedy v roce 1913 zahlédl nabídku na vystupování ve třech groteskách týdně, vůbec nespatřil hodnotnou uměleckou práci, ale rozpoznal vidinu slušného živobytí.

„Každá umělecká forma vytváří přínos k umění, které je největší ze všech - umění žít.“