Bohuš Pastorek (1928 - 2010)

Bohumil, respektive Bohuš Pastorek, pocházel z chudých valašských poměrů, jeho otec byl horníkem. Bohumil Pastorek se vyučil krejčím a za války začal pracovat v oděvní firmě Rolný v Prostějově. Do této doby se také datují jeho herecké začátky, od roku 1945 hrál jako ochotník v Divadle Hanácké obce. Vojenskou službu absolvoval v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého, hrál také v armádním divadelním souboru Stráž míru v Plzni (1951-1952). Po vojně pak získal první stálé angažmá ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti (1952-1954), poté působil v Divadle pracujících v Gottwaldově (1954-1960), kde vynikal v klasických i moderních hrách (Naši furianti, Tartuffe, Smrt obchodního cestujícího, Osel a stín, Srpnová neděle). Jeho dalším působištěm bylo Divadlo Oldřicha Stibora v Olomouci (1960-1962), kde se uplatnil v představeních Majitelé klíčů, Večer tříkrálový nebo Příliš štědrý večer. Počátkem šedesátých let pak odešel do Prahy a zakotvil na scéně Realistického divadla Zdeňka Nejedlého (1962-1985), odkud pak odešel do invalidního důchodu, pohostinsky zde ale hrál až do zániku divadla (1990). Divadelní kritici viděli v Pastorkovi osobnost spíše jen průměrných hereckých schopností, přesto se stal na jevišti vyhledávaným představitelem vedlejších až středně velkých postav, jeho doménou byly lidové typy s nepříliš složitým psychologickým profilem. Našel uplatnění v klasice (Maryša, Zlý jelen, Lucerna, Jak se vám líbí) i v moderním repertoáru (Hrátky s čertem, Loupežník, Válka vypukne po přestávce). Jako nadšený komunista uvedl koncem 60. let s dalšími politicky angažovanými kolegy scénické pásmo o Leninovi Světlo nad Ruskem, s nímž také absolvoval četná zájezdová představení. V postavě Lenina se pak prosadil v tendenční divadelní hře Kremelský orloj.

Bohumil Pastorek spolupracoval také s rozhlasem, nejen jako herec, ale i autor rozhlasových her (pětidílná Rovnice o dvou neznámých). Jak již bylo zmíněno, Pastorek své umělecké působení spojil s angažovanou prací pro aparát Komunistické strany, která jej také mnohokrát ocenila. Své přesvědčení neopustil ani po roce 1989, což dokládají jeho vlastní paměti Pěšákem života a umění (2003).