Alexandr Ptuško (1900 - 1973)

Kouzelník, tak nám ještě dnes připadá Alexandr Lukič Ptuško, jeden ze dvou nejvýznamnějších ruských režisérů hraných ale i loutkových a kombinovaných pohádek. Narodil se 19. dubna 1900 v Lugansku v rodině sedláka. Studoval v reálném učilišti, poté pracoval jako herec a umělecký scénograf v místním Národním domě (nyní oblastní Dům kultury železničářů) a jako korespondent novin ´Doněcká kočegarka´.

V době Druhé světové války režíroval filmy s válečnou tématikou CHLAPÍK Z NAŠEHO MĚSTA (1942), o mladém tankistovi, NEBE MOSKVY (1944), podílel se jako režisér bitevních scén i na filmu ZOJA.

Po válce začal natáčet hrané pohádky na motivy lidových pohádek, bylin i podle knih známých autorů. Bezprostředně po válce, navíc z důvodu poničení ruských filmových ateliérů v ateliérech pražského Barrandova, vznikla pohádka KAMENNÝ KVÍTEK (1946) o lásce brusiče Danila a Kateřiny; pohádka získala mezinárodní ohlas, byla oceněna v roce 1946 na Mezinárodním filmovém festivalu v Cannes, oceněna byla však i doma a to Stalinskou cenou, v roce 1956 režisér za film získal čestný diplom na Mezinárodním filmovém festivalu v Jugoslávii. Dalším pohádkovým příběhem byl film SADKO (1952) vycházející z bylin. Tato pohádka se Sergejem Stoljarovem v hlavní roli a Lidijí Vertinskou v nezapomenutelné roli ptáka fénixe získala cenu stříbrný lev na Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách. Zejména u scén s fénixem a z podmořského světa je patrné, že Ptuško byl nejen výborný filmový vypravěč, ale byl i mistrem triků. Dalším filmem čerpajícím z bylin byl ILJA MUROMEC (1956), který kromě toho, že se jedná o první ruský širokoúhlý film vyniká i mimořádným počtem komparzistů, kteří se zúčastnili bojových scén. I zde se dostal ke slovu Ptuško – animátor, ve scéně s drakem, ale především ve scéně, kdy Vasilisa tká ubrus chleb a solka. Tento film byl oceněn v roce 1958 na Mezinárodním filmovém festivalu v Edinburghu. Ptuško nerežíroval výhradě filmy podle domácích motivů, pro další film sáhl po finském eposu Kalevala a tak za účasti ruských ale i finských herců vznikl film SAMPO (1959).

V závěru života Ptuško natočil dva filmy podle příběhů Alexandra Sergejeviče Puškina. V roce 1966 vznikla POHÁDKA O CARU SALTÁNOVI a v letech 1971-72 RUSLAN A LUDMILA. I v těchto pohádkách, kde s velkou pokorou a citem převedl na filmové plátno veršovanou předlohu, projevil svou osobitost a schopnost vytvořit triky a animace, které z příběhu udělají opravdovou kouzelnou pohádku. V Pohádce o caru Saltánovi jsou to především scény probouzejícího se města a tančící kouzelná veverka, v Ruslanovi a Ludmile souboj s obří hlavou, kouzla čarodějky Nainy a let Černomora s Ruslanem. Film Ruslan a Ludmila získal po režisérově smrti na Mezinárodním filmovém festivalu dětských filmů v roce 1976 speciální cenu.