Jean Painlevé (1902 - 1989)

Třebaže jej přehledové publikace o dějinách kinematografie vesměs zmiňují jen na okraj, pokud vůbec (!), patří francouzský dokumentarista, biolog a vynálezce Jean Painlevé (1902-1989) k jedněm z nejzajímavějších postav světového filmu. Vskutku jen málokterý tvůrce populárně-naučných filmů totiž v nedlouhé historii "sedmého umění" zanechal tak výraznou stopu, jako právě tento srdcem i duší bytostný individualista, který se s lehkostí a šarmem mořského koníka (zvířete, které se stalo emblémem celé jeho tvorby) dokázal naráz pohybovat jak mezi umělci v komunitě pařížské avantgardy, tak mezi vědci v prostředí výzkumných pracovišť. Za svou mimořádně plodnou kariéru, která se prostírala od němé éry prakticky až po nástup éry digitální, vytvořil na bezmála dvě stovky uhrančivě magických "vědecko-poetických" filmů, převážně ze života rozmanité mořské fauny. V těchto - věren svému tvůrčímu krédu: "Věda je fikcí." - usiloval o sňatek dvou zdánlivě nesouměřitelných světů: vědy a poezie, ale také rozumu a citu, poznání a tajemství. Do stojatých vod žánru vědecké, potažmo přírodopisné kinematografie tak vdechl zoufale postrádanou osobitost a hravost a zároveň je obohatil o novátorské hledisko: pohled na přírodní jevy a formy jako na úkazy navýsost estetické, zázračné, hodné úcty a obdivu. V tomto smyslu se stal jedním z prvních, kdo vědecký/přírodopisný film uchopil nejen jakožto cenný zdroj po(na)učení a osvěty, ale také a především jako svébytnou formu uměleckého (sebe)vyjádření. Tím nejenže naznačil cestu budoucím generacím nekonvenčně smýšlejících přírodopisných tvůrců, jakými jsou kupříkladu Painlevého krajané Marie Pérennou a Claude Nuridsany (Mikrokosmos, Příběh Modré planety), ale zároveň pro tuto dlouho opomíjenou a podceňovanou odnož filmové produkce získal v očích filmové veřejnosti podnes trvající vážnost a uznání.

Cestu k vyššímu vzdělání započal studiem matematiky na prestižním Lyceu Ludvíka Velikého (fr. Lycée Louis le Grand), podnes jedné z vůbec nejnáročnějších středních škol ve Francii. Nebyl však nikterak valným žákem a namísto navštěvování neoblíbené školy raději trávil dny v botanické a zoologické zahradě Jardin des plantes, kde pomáhal ošetřovatelům s péčí o tamní zvířata (či vlastními slovy: "utírat nosy žirafám a měřit klokanům teplotu"), případně sledováním grotesek Macka Sennetta, trikových férií Georgese Mélièse či animovaných filmů Émila Cohla v kině Saint-Michel na Levém břehu. Po absolvování lycea nastoupil na Sorbonnu ke studii medicíny, zhruba po dvou letech; kvůli roztržce s jedním z profesorů ohledně krutého zacházení s pacientem, však školu dobrovolně opustil a pozornost upřel ke studiu přírodních věd, konkrétně biologie a zoologie.

Během kurzu na slavné biologické stanici Roscoff (kde později působil jako oficiální filmař) si padl do oka s Geneviève "Ginette" Hamonovou (1905-1987), nejmladší dcerou Augustina a Henrietty Hamonových, volnomyšlenkářských spisovatelů a překladatelů díla George Bernarda Shawa. Jean a Ginette se do sebe okamžitě zamilovali, a přestože nikdy neuzavřeli manželský svazek - neboť ani jeden na tuto starobylou instituci nevěřil, stali se celoživotními partnery a spolupracovníky. Ginette, v titulcích Painlevého filmů nezřídka uváděna jako spolurežisérka, se prakticky od samého počátku úzce podílela na většině Painlevého filmů: navrhovala a vytvářela dekorace pro natáčení ve studiovém akváriu, pečovala o zvířata a technické vybavení, vedla záznamy o průběhu natáčení a vůbec vykonávala bezpočet důležitých činností, bez nichž by většina snímků patrně nikdy nespatřila světlo světa.

Společnými silami si v rodinném sídle Hamonových "Ty an Diaoul" u přímořské osady Port-Blanc zřídili temnou komoru a malé filmové studio, načež toho místo proměnili v jakési neoficiální trdliště předních francouzských intelektuálů a umělců, především z řad vzkvétající pařížské avantgardy (místní mu snad také z toho důvodu přezdívali "Ďáblův dům"). Painlevé se zde sblížil a navázal blízké přátelství s režisérem Jeanem Vigem, bratry Prévertovými, Guillaumem Apollinairem, fotografy Eli Lotarem a Jacquesem-André Boiffardem či americkým sochařem a výtvarníkem Alexanderem Calderem. Zvláště blízko měl pak k tvůrcům z řad surrealistického hnutí, s nimiž sdílel zájem o vše podivné, snové (psychoanalytické) a experimentální, opojení rychlostí – Painlevé byl mimo jiné profesionálním automobilovým závodníkem. Třebaže se nikdy nestal jejím oficiálním stoupencem, čile se podílel na aktivitách surrealistické skupiny. Do prvního (a zároveň posledního) čísla Gollova revue Surrealisme přispěl článkem "Nové zoologické drama", v němž stavěl "výjimečnou vynalézavost Přírody" nad "umělost" tradičních kinematografických námětů a volal po surrealistické estetice, která využije všech dostupných možností filmového média; Asistoval při natáčení kultovní scény s mravenci u Buñuelova Andaluského psa (Un chien andalou, 1928) a natočil a poskytl záběry mořské hvězdice pro snímek Mana Raye L'Étoile de Mer (1928). Painlevého fascinace surrealismem trvala i v následujících letech, jak je patrné nejen z mnoha jeho vlastních filmů, ale kupříkladu také z autorství doprovodného komentáře ke znepokojivému dokumentárnímu filmu z prostředí pařížských jatek Krev zvířat (Le sang des bętes, r. Georges Franju, 1949).