Goffredo Alessandrini (1904 - 1978)

Italský režisér Goffredo Alessandrini propůjčil svůj talent do služeb propagace fašismu, což mu ve 30. a 40. letech vyneslo několik festivalových cen, byl ale také tvůrcem filmů tzv. éry bílých telefonů, proslul i svým soukromým vztahem se dvěma slavnými herečkami. Pocházel z rodiny architekta, který působil v různých zemích, mimo jiné v Egyptě, což také vysvětluje Alessandriniho rodiště v Káhiře. Studoval v Londýně a první zkušenosti s filmem získal prací pro americkou společnost MGM v Hollywoodu, kam odcestoval koncem dvacátých let.

Podobného ražení byl i další Alessandriniho film DRUHÁ B (Seconda B, 1934) o vztahu studentky a profesora. Film přinesl slávu začínající Marii Denis a Alessandrini obdržel Zvláštní cenu na festivalu v Benátkách. Nenáročné publikum pak Alessandrini nasytil ještě romantickou komedií ŽENA MEZI DVĚMA SVĚTY (Una donna tra due monti, 1936) v hlavních rolích s Isou Mirandou a českým houslistou Vášou Příhodou. Mezitím se v roce 1935 oženil s později významnou herečkou Annou Magnani (1908-1973), jíž pak svěřil menší roli ve filmu KAVALÉRIE (Cavalleria, 1936).

Prvním filmem, který pod rouškou obrazu hrdinství italských pilotů nepřímo oslavoval fašistický režim, byl titul HRDINNÝ PILOT (Luciano Serra pilota, 1938), nad jehož vznikem měl dohled Mussoliniho syn Vittorio. Film byl především mimořádným úspěchem tehdejšího idolu žen Amedea Nazzariho a Alessandrini za něj získal prestižní Mussoliniho pohár na festivalu v Benátkách. Tuto cenu pak obdržel i za svůj další film, životopisný příběh italského duchovního-misionáře v severní Africe ABBUNA MESSIAS (1938), který byl později ale zavržen jako pokus uměleckou formou ospravedlnit italskou okupaci Etiopie.

V osobní rovině měl pro Alessandriniho význam film SKLENĚNÝ MOST (Il ponte di vetro, 1940), při jehož natáčení se seznámil s nadějnou herečkou Reginou Bianchi (*1921). Ta se pak stala jeho celoživotní partnerkou a měli spolu dvě dcery; s Annou Magnani se rozešel již předtím, rozvedli se ale až v roce 1950. Svým dalším filmem CARAVAGGIO (Caravaggio, il pittore maledetto, 1941) se pokusil o historický životopisný žánr (v titulní roli opět Amedeo Nazzari). S velkými náklady pak v roce 1942 realizoval dva na sebe navazující filmy MY ŽIJÍCÍ (Noi vivi, 1942) a SBOHEM, KIRO! (Addio, Kira!, 1942), které sice Mussoliniho režim nejprve schválil vzhledem k protikomunistickému vyznění, když se ale ukázalo, že příběh útočí na jakýkoliv totalitní režim, byly staženy z distribuce.