Maria Pacôme (1923 - 2018)

Fracouzská herečka Maria Pacôme se nejprve rozhodla pro herectví, pak se ho kvůli rodině načas vzdala, potom se ale vrátila k divadlu, i u nás ji známe z řady filmů. Narodila se v Paříži, ale vyrůstala v Biarritz, pochází z prostých poměrů, otec pracoval jako taxikář, matka byla písařkou. Do jejího života v mládí zasáhla druhá světová válka – otec byl vězněn v Buchenwaldu, starší bratr Robert byl zastřelen Němci. Po válce se rodiče rozešli a Maria s matkou odešla do Paříže. Původně pracovala jako prodavačka, brzy se ale přihlásila do slavné herecké školy René Simona. Tady se seznámila s hercem Maurice Ronetem (1927-1983), za nějž se v roce 1950 provdala. Aby mu umožnila jeho vlastní realizaci a vytvořila zázemí, sama rezignovala na své plány a žila v soukromí, mimo jiné se věnovala malířství a výrobě keramiky.

V její následující filmografii převažují komedie, v nichž sekundovala nejslavnějším hercům té doby. Objevila se například ve filmu ČETNÍK ZE SAINT-TROPEZ (Le gendarme de Saint-Tropez, 1964), potencionální tchýni J. P. Belmonda hrála v MUŽI Z HONGKONGU (Les tribulations d′un chinois en Chine, 1965), s Belmondem se pak setkala ještě v SYMPATICKÉM DAREBOVI (Tendre voyou, 1966), v komedii ROZTRŽITÝ (Le distrait, 1970) ztvárnila matku Pierra Richarda. Její jméno se objevilo i v titulcích dalších u nás méně známých filmů, začala spolupracovat také s televizí.

Nevzdávala se ani divadla, s Louisem de Funèsem hrála znovu ve slavném Oskarovi (Théâtre du Palais Royal), později to byla velmi populární komedie Veselé velikonoce. V sedmdesátých letech se ve filmu i televizi objevovala jen zřídka, nové zalíbení ale našla v psaní divadelních her, které si psala sama pro sebe, aby se zbavila rolí buržoazních paniček přisuzovaných jí režiséry i diváky. Her napsala sedm, zatím naposledy to byla Chvála mé lenosti uváděná po roce 2002 v několika pařížských divadlech. O rok později jí tato one-woman show vynesla nominaci na prestižní Molièrovu cenu.

Mezitím se vrátila i k častějšímu účinkování před kamerou, hlavně v televizi, zmínku si ale zaslouží její výkon v úloze matky hlavního hrdiny v hudební komedii KRIZE (La crise, 1992), za nějž byla nominována na Cézara. Další zajímavou příležitost, tentokrát v dramatičtější poloze, jí přinesl příběh zasazený do doby v předvečer první světové války KRÁSNÉ LÉTO 1914 (Le bel été 1914, 1996). Ve filmu se objevila zatím naposledy v roce 2003 (SATÁNEK – Mauvais esprit, 2003), nadále ale občas hrála v televizi.