Annie Cordy (1928 - 2020)

I přes značně pokročilý věk je Annie Cordy stále obdivuhodně vitální, jako zpěvačka a herečka se prosadila především ve Francii, její původ je ale v Belgii. Narodila se jako Léonie Cooreman v Bruselu a od dětství byla svou matkou vedena k umění, od osmi let studovala tanec, později připojila hru na klavír i hudební teorii a brzy začala účinkovat v rámci různých vystoupení, zpočátku hlavně charitativních. Svá taneční čísla později začala úspěšně spojovat i se zpěvem a již v roce 1944 vyhrála v Belgii písňovou soutěž Grand Prix de la chanson.

Kromě Francie vystupovala i v jiných zemích, absolvovala četná turné po západní Evropě, mimořádný ohlas měla i série koncertů v Moskvě a za píseň Oh Bessie! obdržela prestižní cenu Grand Prix od sdružení kritiků a hudebníků (Académie Charles Cros). Turné po jižní a severní Americe mohlo skončit významnou smlouvou uzavřenou ve Spojených státech, k tomu ale nesvolil její manžel a manažer v jedné osobě François-Henri Bruno (vlastním jménem Bruneau), za nějž se provdala v roce 1958. Celá šedesátá a sedmdesátá léta pracovala Annie Cordy v hektickém tempu, počet natočených písní jde do stovek, koncertní vystoupení se počítají na tisíce.

Mezitím ale znovu příležitostně spolupracovala s filmem. Zatímco na divadelních jevištích a koncertních pódiích se prezentovala jako rozverná nestárnoucí zpěvačka, před kamerou vytvořila během 60. a 70. let několik velkých rolí výrazně dramatického ražení. Připomeňme například thriller CESTUJÍCÍ V DEŠTI (Le passager de la pluie, 1969), velkou příležitost jí poskytl Claude Chabrol v dramatu ROZTRŽKA (La rupture, 1970), po boku Jeana Gabina a Simone Signoret pak stála před kamerou ve filmu KOČKA (Le chat, 1970). Diváci i kritici byli překvapeni jejími dosud neznámými hereckými kvalitami. Krátce nato pak získala ocenění za své nastudování slavného muzikálu Hello, Dolly (1972), které uvádělo Théâtre Mogador.

Sedmdesátá léta byla ve znamení dalších mimořádných úspěchů ve zpěvu, desek s písní La bonne du curé se prodaly bezmála dva milióny kusů (1974). Dalším triumfem byl rok 1979, kdy mimo divadelní sezónu dokázala po dobu letních prázdnin každý den zaplnit pařížskou Olympii. Tehdy oznámila konec své pěvecké dráhy a nadále se chtěla věnovat herectví, což lze doložit jejími četnějšímu vstupy před filmovou a televizní kameru. Hrála například ve filmovém zpracování Molièrova LAKOMCE (L´avare, 1980) nebo titulní roli v televizním filmu MADAME SANS-GÊNE (1981).