Silvia Monfort (1923 - 1991)

Francouzská herečka a divadelní režisérka Silvia Monfort (někdy uváděná jako Sylvia) měla umění v genech, jejím otcem byl sochař Charles Favre-Bertin. Matku ztratila velmi brzy a otec ji poslal na internátní školu. O její další budoucnosti měl jinou představu, ale Silvia projevila touhu po herectví a absolvovala kurzy u Jeana Valcourta a Jeana Hervé. Na počátku druhé světové války se seznámila s Mauricem Clavelem, pozdějším scénáristou, v době války ale hlavně účastníkem odboje. Po jeho boku se Silvia zúčastnila osvobozovacích bojů v Chartres a také zde přivítala generála Charlese de Gaulla. Tyto aktivity jí vynesly ocenění Válečným křížem, vyznamenána byla také americkou armádou a v roce 1946 se za Maurice Clavela provdala.

Do čtyřicátých let vstoupila Silvia Monfort také jako filmová herečka. Ještě za války se objevila v režijním debutu Roberta Bressona ANDĚLÉ HŘÍCHU (Les anges du péché, 1943). Po válce si zahrála po boku Jeana Maraise v Cocteauově filmu DVOJHLAVÝ OREL (Les aigles a deux tetes, 1948), jako arcivévodkyně Štěpánka se pak objevila v historickém dramatu TAJEMSTVÍ MAYERLINGU (Le secret de Mayerling, 1948), opět s Jeanem Maraisem. Spolu s Philippem Noiretem ztvárnila hlavní roli ve filmu režisérky Agnes Varda LA POINTE COURTE (1954), který bývá považován za předzvěst francouzské nové vlny.

I v následujících letech se Silvia Monfort angažovala ve filmu, i když s časovými odstupy, za zmínku stojí její úzká spolupráce s režisérem Jeanem-Paulem Le Chanois. V šedesátých letech se ale herečka soustředila především na práci v divadle, společně s Jeanem Danetem se podílela na aktivitách divadelního souboru Tréteaux de France, který uváděl střídavě moderní i klasický repertoár. Na dramaturgii divadla se Monfort podílela i jako autorka, dodnes jsou legendární její letmo psané poznámky zaznamenané na jídelních lístcích v restauracích nebo na zadních stranách divadelních programů.

Přes své angažmá v divadle se Silvia Monfort nevyhýbala ani dalšímu natáčení, nicméně svůj poslední film, L'ITINÉRAIRE MARIN (1963), pořídila v první polovině šedesátých let, nadále točila jen pro televizi, která zaznamenala i její divadelní výstupy. Její doménou zůstávalo divadelní herectví, v rámci Tréteaux de France interpretovala řadu her klasických francouzských autorů (Racine, Corneille), s mimořádným úspěchem se ale zhostila i moderních rolí po boku hereckých legend jako Alain Delon nebo Romy Schneider. Mezi její nejvýznamnější divadelní vystoupení patřila interpretace Racinovy hry Phédre, v sedmdesátých letech pak založila vlastní divadlo Carré Thorigny.