Marina Alexandrova 41 let

"Jestli mi zavolají z Hollywoodu, že pro mě mají nabídku od Spielberga, nebudu se divit a odpovím, že o tom popřemýšlím. Nic není nemožné. Hlavní je vlastní snaha a víra, že se vše podaří. Když budete jenom sedět a čekat, můžete toho rovnou nechat."

Když končila 11. ročník a oznámila, že chce dělat divadlo, rodiče ji vůbec nebrali vážně. Vzpomíná: "U nás v rodině vždycky vládl respekt a pochopení. Moji geniální rodiče mi nikdy nic nezakazovali. Otec proto řekl: 'Můžeš to zkusit, ale nepodaří se ti to'." Jediným člověkem, který jí věřil, byl prý její dědeček: "Dědeček mi svojí vírou moc pomohl...byl pro mne vším...". S láskou hovoří i o rodičích: "Když jsem odjížděla z Petrohradu, došlo mi, že tak moc, jak mě mají rádi rodiče, mě nikdo víc mít rád nebude... i své dítě bych jednou chtěla vychovat tak, jako oni mě."

Nebylo jí ještě ani sedmnáct, když se sama vydala do Moskvy (1999). Zkoušela různé vysoké školy, Všeruský státní filmový institut i Ruskou akademii divadelního umění. Do Ščukinovy divadelní školy přišla až úplně nakonec ("Začala jsem číst úryvek z 'Vojny a míru' a vtom jsem před sebou uviděla všechny ty, o kterých jsem toho tolik slyšela! Byl to nepopsatelný pocit!"). Byla přijata v době, kdy nábor do prvního ročníku fakulty herectví už prakticky končil a až zpětně se dozvěděla, že se tehdy o její místo ucházelo deset lidí.

S kamerou se Marina poprvé setkala už v prvním ročníku, při natáčení SEVERNÍ ZÁŘE (2001) Andreje Razenkova. Byla to pro ni výborná škola. S hereckou abecedou jí tehdy seznamovali Alexandr Zbrujev, Michail Uljanov a Jelena Koreněva. Se Zbrujevem měla tehdy mladá debutantka točit milostnou scénu a režisér ji uklidňoval, jen ať se nechá vést starším a nezmatkuje. V závěru měla hlavní hrdinka podle scénáře běžet bosa ve svatebních šatech a takto tehdy procestovala celkem osmnáct kilometrů. Někdo z petrohradských známých ji prý přitom uviděl a druhý den pospíchal za Mariinými rodiči, aby jim popřál ke svatbě dcery.