Lea Massari 90 let

Herečka Léa Massari se nejprve prosadila významnými dramatickými rolemi v rodné Itálii, v 70. letech se výrazně prosadila také ve francouzské kinematografii, před kamerou se ale neobjevuje již více než dvacet let. Narodila se jako Anna-Maria Massatini v Římě do bohaté rodiny. Po střední škole studovala ve Švýcarsku architekturu a jako asistentka výpravy se podílela na jednom filmu slavného režiséra Maria Monicelliho. Ten jí pak nabídl první filmovou roli ve svém dramatu ZAKÁZÁNO (Proibito, 1956). V režii Renata Castellaniho pak vytvořila ústřední pár s Enricem Paganem ve filmu SNY VE SKŘÍNI (I sogni nel cassetto, 1957). Tehdy si také upravila příjmení a umělecké křestní jméno přijala na počest svého tragicky zemřelého snoubence Léa.

Velkou příležitost jí přinesl mezinárodně oceněný titul z doby války ČTYŘI NEAPOLSKÉ DNY (Le quattro giornate di Napoli, 1962), který byl nominován na Oscara, Léa Massari v témže roce za své tehdejší filmové role obdržela zvláštní cenu Davida v udílení prestižních cen Davida di Donatello. Do období druhé světové války byly situovány také další filmy té doby, v nichž Léa Massari prokázala své schopnosti charakterního herectví, kromě již zmíněné Francie točila také například ve Španělsku. Počátkem šedesátých let začala Léa Massari účinkovat také v divadle, výjimečně se objevovala i v televizi, kde hrála v adaptacích klasických literárních děl (italský seriál BRATŘI KARAMAZOVI – I fratelli Karamazov, 1969, později televizní film ANNA KARENINA, 1974).

Mezi jmény režisérů, s nimiž Léa Massari pracovala, defilují vedle již zmíněného Antonioniho další slavná italská jména jako Mauro Bolognini, Sergio Leone a Valerio Zurlini, z Francouzů to byli Claude Sautet, René Clément nebo Michel Deville. Režisér Louis Malle jí poskytl velkou příležitost v úloze volnomyšlenkářské matky dospívajícího chlapce ve filmu ŠELEST NA SRDCI (Le souffle au coeur, 1970) nominovaném na Oscara. Znovu točila také s Alainem Delonem (PRVNÍ KLIDNÁ NOC – La prima notte di quiete, 1972), byla i partnerkou Yvese Montanda (SYN – Le fils, 1973) nebo Lino Ventury (MLČENLIVÝ – Le scilencieux, 1973). Práce ve Francii ostatně v její filmografii sedmdesátých let převažuje, v roce 1975 byla též členkou poroty na mezinárodním festivalu v Cannes.

Zatímco Léa Massari od poloviny padesátých let hrála v řadě oceněných filmů v Itálii a ve Francii, jí samotné se dostalo prestižní trofeje až s filmem KRISTUS SE ZASTAVIL V EBOLI (Cristo si e fermato a Eboli, 1978), za nějž v roce 1979 obdržela Stříbrnou stuhu od Italského syndikátu filmových novinářů. V osmdesátých letech točila již jen výjimečně, znovu ale střídala práci v Itálii a Francii. Před kamerou stála naposledy po boku Omara Sharifa v italském filmu MILOSTNÁ CESTA (Viaggio d΄amore, 1989). Od té doby nehraje, na veřejnosti se ale dodnes objevuje především v souvislosti se svými aktivitami v rámci ochrany zvířat a životního prostředí.