Jeanne Moreau (1928 - 2017)

„Můj svět je film, herectví, divadlo, tvořivost, umění, malování, knihy, hudba, sochařství, krajiny, pohybující se lidé na ulicích. Všechno.“

Dcera anglické tanečnice a francouzského barmana vyrůstala v pařížské čtvrti kaváren, kabaretů a umělců Montmartre, kde měl její otec restauraci. Narodila se 23. ledna roku 1928 a vyrůstala za války, ale i tehdy ji obklopoval svět literatury a divadla. Samozřejmě studovala na prestižní pařížské konzervatoři a už v roce 1947 vystoupila na divadelním festivalu v Avignonu. Ve dvaceti byla nejmladší členkou v historii divadelního spolku Comédie française. Mladé herečce se ale nechtělo žít jen z uznávaných tradic a tak za čtyři roky přešla k více experimentálnímu spolku Théâtre Nationale Populaire. Stala se uznávanou divadelní herečkou své generace ještě před tím, než se ve filmu Louise Mallea proměnila v do té doby chybějící ikonu francouzského filmu. Ve Výtahu na popraviště (1958) měl přitom kameraman obavu z její nefotogeničnosti. Na filmovou hvězdu nebyla dost hezká. Světlo dopadlo na silně nalíčenou Jeanne u okna vedoucího na Champs Elysées a tento moment odhalil její zásadní možnosti. Mohla se zdát téměř ošklivá, a když o chvíli později otočila tvář, tak neuvěřitelně atraktivní a přitom zůstat sama sebou. Po Výtahu na popraviště byla už jednou provždy intelektuální ženskostí filmového plátna. V zápětí to Malle potvrdil Milenci (1958), kde Moreau jako znuděná manželka bohatého vydavatele hledá rozptýlení jinde. V polovině 60. let ještě hrála v Malleově Viva Maria, filmu založeném na její osobnosti konfrontované s osobností Brigitte Bardot. Zatímco svým filmům bezkonkurenčně samy vládly, vedle sebe působily provokativně. Stále ztělesňovaly dva ženské symboly filmu 60. let. Brigitte byla sebevědomou ženou – dítětem a Jeanne atraktivní dámou, u které si nikdo netroufl odhadovat, co si myslí.

Po období prožitém s režisérem Louisem Mallem, začala plánovat velký filmový projekt L’Amour Monstre s Ingmarem Bergmanem. Jeanne se nenaučila švédsky, Bergman francouzsky a snímek nikdy nevznikl. Další režiséři už úspěšně čerpali z Malleova objevu o možnostech Jeanne Moreau. Roger Vadim ji obsadil do své verze Nebezpečných známostí a vedle Gérarda Philipa jako Valmonta stvořila Juliette de Merteuil. V Godardově Žena je žena byla klidně ženou z baru, v Antonioniho Noci tragickou Lydií. Osudová Francouzka Eva s láskou k penězům přitahovala velšského novináře v Benátkách (Eva). Když Luis Buňuel točil Deník komorné plný surrealistických symbolů, navíc samozřejmě zakomponoval svoji studii tajemné podstaty démonického ženství. Moreau v roli komorné Celestine naprosto korespondovala s jeho záměry. Niky nedokázala oddělit tvořivost od svého ostatního života.

„Nikdy jsem neodcházela od filmu stejná, jako když jsem do něj přišla. Vždycky objevím nový rozměr pocitů, emocí, které jsem nikdy netušila, že mám.“  Když už byla dalším sexuálním symbolem, mohla si střihnout role, jaké by jí dřív někdo sotva svěřil. Ve filmu režírujícího Jean-Louise Richarda (Mata-Hari) zářila jako Mata-Hari. Od roku 1949 za něj byla krátce provdaná. Richard je otcem jejího jediného syna Jérôma. Během natáčení Moderato Cantabile měl její desetiletý syn autonehodu s Jean-Paulem Belmondem, který řídil. Dnes je Jérôme Richard malířem. Nicméně ještě se se scénáristickou prací Jean-Louise Richarda střetla tehdy, když natáčela Truffautovo drama Nevěsta byla v černém. Už v roce 1959 se mihla v jeho Nikdo mne nemá rád. Právě Truffaut se měl stát jedním z klíčových režisérů filmového života Moreau, která filmy považuje za zrcadlo světa. „Celých těch sedmadvacet let nás pojily knihy,“ vzpomínala po jeho smrti.